Po
měsíci půstu se opět dívám na oblohu; dnes v noci totiž přijde úplné
zatmění Měsíce. To poslední, letos v dubnu, se příliš nepovedlo a dokonce
ani poslední dny a hodiny nedávaly příliš velikou naději, že by konečně
mohlo být jasno. Odpoledne se však objevily první nesmělé díry mezi
mraky, které s pokračujícím soumrakem nabývaly na velikosti, až se nakonec
protrhaná oblačnost plynule změnila na osamocené mráčky zdobící jinak
blankytně modrou dokonale průhlednou oblohu... Hvězdárnu, Kraví horu
a vlastně i celé Brno proto se soumrakem zalilo ostré měsíční světlo
krátce před úplňkem. V blízkosti dominantní stříbrné mince se dokonce
ztratil i jinak nápadný Saturn.
Vše se nakonec odehrálo přesně podle hodin vesmírného orloje: Krátce po třetí hodině ranní se na levém okraji měsíčního disku objevil plný zemský stín. Už půl hodiny předtím však bylo více než patrné, že se něco děje. Okraj úplňku, kde mělo dojít k prvnímu kontaktu, byl zřetelně tmavší než zbytek.
Jak postupoval plný zemský stín po povrchu Měsíce, určovali jsme vstupy jednotlivých kráterů. Se Sometem 25x100 to sice bylo poměrně lehké, poněkud však vadili kolemjdoucí návštěvníci. S ohledem na mimořádný úkaz jsme měli hvězdárnu otevřenou i v tuto netradiční hodinu. I když bylo ze čtvrtka na pátek, i když byla hluboká noc, na Kraví horu lidé skutečně chodili! Ne moc, ale nakonec jich několik desítek určitě bylo.
Chyběli však demonstrátoři a těch několik málo, kteří se uvolili lidem něco říkat, se samozřejmě chtěli také dívat. Takže jsem nakonec fungoval jako pozorující pokladní: Sedl jsem si na lavičku před hvězdárnou, před sebou Somet, v jedné kapse hrst drobných, ve druhé vstupenky. I když jsem občas nevěděl, co dřív, za vydatné pomoci okolostojících se všechen ten mumraj nějak zvládnout podařilo. Jemnost měsíčního zatmění se mnou nakonec obdivoval i Rudolf Novák, Tomáš Apeltauer a Honza Janča.
Barvy byly zřetelné už krátce po začátku vstupu Měsíce do úplného stínu. Část stínu u okraje byla tmavě zelenohnědá, zatímco hlouběji ponořené oblasti temně bronzové. Hranice světla a stínu ke všemu nebyla nijak ostrá -- jako když si vezmete slabší brýle. S ubývající osvětlenou částí Měsíce tmavla okolní obloha, přibývaly hvězdy, objevila se Mléčná dráha. Dokonce i při pohledu bez dalekohledu byly v okolí ztemnělého úplňku patrné docela slabé stálice. Honza Janča dokonce našel jasnou kometu Tabur, předtím na příliš světlé obloze jenom stěží patrnou.
I přesto všechno, i přes nenadálý pokles jasnosti, zůstal Měsíc dominantním nebeským tělesem. Na jeho povrchu byla patrná celá řada podrobností. V dalekohledu vynikaly především tři světlé skvrnky kráterů Aristarchus, Manilius a Sulpicius Gallus. Obzvlášť poslední dva mne docela překvapily -- nikdy předtím jsem si neuvědomil ani jejich existenci, natož pak podobu.
Po vstupu do úplného stínu se kolem Měsíce objevila spousta slabých hvězd -- zákryt jedné "šestky" jsem dokonce sledoval i Sometem. Navíc se nebeský soused oblékl do skutečně zajímavého hávu: Části bližší zemskému okraji byly neobyčejně světlé, vnitřní bronzové. Barevné podání se pak, ruku v ruce s jeho cestou zemským stínem, pozvolna přesouvalo... Paráda
Ještě před koncem úplného zatmění však přišla mlha, která další ochutnávání nebeské many rázně ukončila. Škoda, ale i tak to stálo za to.
26./27. září 1996