Pokud se někdy v budoucnu poblíž vás prožene plný měsíční stín, nebo pokud dostanete příležitost takové místo navštívit, neváhejte ani vteřinu! Úplné zatmění Slunce je jeden z nejpodivuhodnějších nebeských jevů -- srovnatelný pouze s velkou kometou, jejíž chvost se táhne přes celou oblohu, nebo s meteorickým deštěm, kdy se nebe na několik desítek minut pokryje nesčetným množstvím padajících hvězd. Zážitek z něj poznamená nejen vaše smysly, ale i duši, a vy s největší pravděpodobností tomuhle představení propadnete podobně jako kterékoli jiné droze.

To bylo dávno...

Přesně čtyři miliardy pět set sedmdesát milionů let před naším letopočtem. Přestože od vzniku Sluneční soustavy uplynulo šedesát milionů roků, planetu Zemi byste poznali jenom stěží; měla polovinu budoucí hmotnosti a pod mléčnou atmosférou bohatou na sloučeniny křemíku rozsáhlé oceány žhavé lávy. Celých šedesát milionů let ji totiž bez ustání bombardovaly menší a větší balvany, které se nespotřebovaly při stavbě velkých planet; sotva za několik desetiletí její povrch alespoň trochu vychladnul, hned přiletělo jiné těleso o průměru až tisíc kilometrů a dalo za vznik novému oceánu velkolepého magmatu. Na ten největší zásah ovšem zbičovaná Země teprve čekala...

Dnes již nezjistíme, kdy se to přesně stalo a jak celé představení probíhalo. Je však téměř jisté, že se tehdy Země střetnula s tělesem přibližně stejně velikým jako Mars. První náraz přišel z boku: Projektil s rychlostí přes čtyřicet tisíc kilometrů za hodinu se nejdříve o mladou planetu lehce otřel. Život mu to ovšem nezachránilo, z pevného gravitačního objetí se už nedostal. Oblétl krvácející Zemi o sto osmdesát stupňů a na druhé straně se definitivně zabořil do její měkké kůry.

Pohybová energie sebevražedného tělesa dala za vznik gigantické explozi -- atmosféra se bleskově vypařila a povrch planety ohřál na teplotu deset tisíc stupňů. Dvojitý zásah současně na oběžnou dráhu vymrštil ohromné množství žhavé horniny, která v průběhu několika hodin vytvořila úžasný prstenec, mnohem bytelnější než je Saturnův.

Ozdoba mladé Země však neměla dlouhého trvání. Jednotlivé částice se začaly při vzájemných srážkách spojovat dohromady a ty, které se nezřítily zpět na planetu, se za několik desítek let sbalily ve vzdálenosti kolem dvaceti tisíc kilometrů do jednoho velikého tělesa: věrný druh budoucí modré planety -- Měsíc -- se narodil.

Léta plynula a Sluneční soustava stárnula. Se Zemí i s Měsícem se srazilo bezpočet dalších těles -- tyto rány jsou ostatně na zjizvené tváři našeho vesmírného souseda dosud patrné. Postupně však intenzivní bombardování ustávalo a meziplanetární prostor se vyčistil. Měsíc se také začal -- v důsledku vzájemného slapového působení -- pozvolna vzdalovat od Země. Za několik set milionů let po svém zrodu, v době, kdy se ve vychladlých pozemských oceánech objevily první primitivní organismy, byl již v polovině dnešní vzdálenosti -- tří set osmdesáti tisíc kilometrů.

Zatmění Slunce

Od fascinující srážky uplynulo více než čtyři a půl miliardy roků, během kterých se na Zemi vyvinul živočich, jenž sám sebe nazval "člověk rozumný". Stříbřitá měsíční tvář, která nad ním po celou dobu visela, stejně jako její nekonečně se opakující proměny, ho přitom v průběhu mnoha tisíciletí nesčetněkrát inspirovala -- Měsíc se stal součástí jeho náboženských obřadů, tajemných legend i modliteb národů celého světa. Jako tvůrce počasí, osudu lidí či ženské lůno. A aby toho nebylo málo, tu a tam pro pozemšťany připravil nádherné nebeské představení. Z času na čas zakryl svého nebeského "partnera" -- Slunce.

Ano, Měsíc je sice čtyřistakrát menší než Slunce, současně je k nám ale čtyřistakrát blíže. Obě tělesa proto mají při pohledu ze Země prakticky stejnou úhlovou velikost kolem půl stupně a Měsíc při své cestě oblohou dokáže z času na čas denní hvězdu zcela zakrýt: její oslnivý disk na krátkou chvíli zmizí a my v okolí temného měsíčního kotouče spatříme vnější sluneční atmosféru, nazývanou koróna.

 

Cesta polostínu a plného stínu v průběhu zatmění Slunce 21. června 2001. Úkaz začal v 9:33 světového času u východního pobřeží Jižní Ameriky. Oblast, odkud bylo pozorovatelné částečné zatmění (šedá plocha), měla v průměru téměř sedm tisíc kilometrů. Mimo ni zákryt Slunce Měsícem vidět nebyl. O hodinu později, v 10:36, se na zemském povrchu objevil i drobný plný měsíční stín (černá skvrnka). V průměru měl nanejvýš dvě stě kilometrů a pohyboval se rychlostí až 2 tisíce kilometrů v hodině. Ve výsledku bylo úplné zatmění Slunce pozorovatelné jenom z 0,3 procenta zemského povrchu. Animaci laskavě poskytnul Andrew Sinclair (ATSinclair@aol.com).

Nikdy v minulosti ani v budoucnosti se obdobně příznivá konfigurace nezopakovala a nezopakuje: před mnoha miliony let byl Měsíc příliš blízko a tak nebylo možné během zákrytů sledovat jinak neviditelnou sluneční atmosféru. V budoucnosti -- odhaduje se za jednu miliardu roků -- bude naopak dál: jeho úhlový průměr se zmenší a nikdy tudíž nezakryje celé Slunce. Naši vzdálení potomci proto spatří pouze tzv. prstencové zatmění. Ostatně to nastává za určitých podmínek již dnes.

Podivuhodný úkaz je navíc většině obyvatelům planety prakticky nedostupný. Na daném místě Země spatří úplné zatmění Slunce hrstka privilegovaných diváků v průměru jednou za čtyři století!

Na vině jsou především geometrické poměry: Měsíc, obdobně jako všechna osvětlená tělesa, za sebou vrhá stín. Ten jeho je přibližně čtyři sta tisíc kilometrů dlouhý. A jelikož se kolem naší planety pohybuje v průměrné vzdálenosti jen o chlup menší, může špička jeho stínu dopadnout až na zemský povrch. Většinou sice stín planetu mine -- často ji podleze nebo nadleze, ale tu a tam, když se ocitne v těsné blízkosti spojnice Země-Slunce, dopadne měsíční stín až na zemský povrch. Tehdy -- zčásti či úplně -- zakryje oslnivý disk naší nejbližší hvězdy. (Správně by se tedy mělo mluvit o zákrytech Slunce Měsícem, nikoli o zatměních.)

Plný měsíční stín ovšem na zemském povrchu měří maximálně dvě stě sedmdesát kilometrů a díky kombinaci pohybu Slunce, Země i Měsíce se velmi rychle pohybuje. Proto je úplné zatmění, kdy náš nebeský soused zcela zakrývá sluneční disk, na daném pozorovacím místě časově velmi omezené -- nejdéle plný stín přechází asi sedm a půl minuty. Přes celou planetu přitom přeběhne za několik málo hodin a vykoná pouť dlouhou až dvanáct tisíc kilometrů. Všude kam zavítá, v tomto dlouhém a úzkém pásu totality, spatří lidé úplné zatmění Slunce. Tedy pokud mají jasnou oblohu. Celková plocha pásu totality přitom nepřevýší jedno procento povrchu Země.

Mimo pás totálního zatmění Měsíc zakryje jen část slunečního disku -- odtud se tudíž užaslým pozemšťanům poštěstí sledovat až tři hodiny dlouhé částečné zatmění. Je také velmi působivé, ale korónu -- subtilní ozdobu naší nejbližší hvězdy -- tehdy nespatříte. Ta je viditelná pouze během krátké chvíle úplného zatmění. Na druhou stranu je ale částečné zatmění pozorovatelné z mnohem většího území -- neporovnatelného s tenkým pásem totality. Pravděpodobnost takového jevu je proto mnohem vyšší -- až na největší smolaře lze částečný zákryt Slunce vidět alespoň jednou za desetiletí... A konečně, existují i místa odkud Měsíc při dané konfiguraci nezakryje ani kousek Slunce. Nejen na druhé straně planety, ale také hodně daleko od úplného stínu.

Co se vlastně děje

Totální zatmění je natolik úchvatný úkaz, že ho věrohodně nepopíšete ani slovy ani obrazem -- během několika desítek sekund je toho tolik k vidění! Nervozita je ohromná, navíc podporovaná zlomyslnou přírodou, kolabující technikou a jedinečností celé události. Důležitý je i fakt, že žádný z fotografických snímků, které jste kdy viděli, neodpovídá realitě. Dokonce i zvlášť vybrané portréty na této stránce -- poskládané z několika expozic a navíc zdlouhavě upravované pomocí řady algoritmů -- se skutečnosti jenom blíží!

Nejdříve se temný měsíční disk do Slunce "zakusuje" v podobě částečného zatmění -- během této hodiny a půl si můžete všimnout desítek až stovek obrázků slunečního srpku, které se promítají na zem skrz listy okolních stromů (obdobně funguje tzv. dírková komora).

Zhruba půl hodiny před úplným zákrytem začne nejen pozvolna klesat osvětlení krajiny, ale také se citelně ochladí. Zvířata a rostliny začnou reagovat na nečekaný soumrak: květiny se zavřou, domácí zvířata se uloží ke spánku, ptáci podrážděně rozkřičí a komáři začnou štípat. Jak bude ubývat světla, získá krajina i obloha zvláštní kovové zabarvení.

Pár minut, nebo dokonce jen několik desítek sekund před začátkem úplného zatmění se přidají podivuhodné tzv. letící stíny, které vypadají jako rovnoběžné pruhy světla a tmy, s nimiž se lze za slunečného dne setkat na dně plaveckého bazénu. Má je na svědomí neklidná zemská atmosféra, jež tímto zvláštním způsobem deformuje obraz velmi tenkého slunečního srpku. Kmitající zlomky slunečního světla jsou nejlépe zřetelné na velkých bílých plochách -- někdy jsou letící stíny hodně nenápadné, jindy zaplaví celou krajinu.

Ve stejné době se na nebi pravděpodobně zjeví i některé jasné planety: především Venuše, možná i Jupiter nebo Merkur. Záleží na jejich aktuálním postavení.

Co všechno lze zažít při zatmění a hlavně po něm, dokumentuje tento úryvek rozhovoru s Vojtěchem Rušinem z Astronomického ústavu Slovenské akademie věd. Konkrétně jde o zatmění 11. srpna 1999 v Turecku. (mp3, 1,2 MB)

No a pak to přijde: nad západním horizontem uvidíte přilétající měsíční stín -- rychle se rozšiřující kužel temnoty. Prudce se setmí a kolem temného disku Měsíce se jako stříbřitý prstenec vynoří sluneční atmosféra.

Vzápětí se uzounký srpek Slunce těsně před svým definitivním zmizením rozpadne na několik zářících bodů -- tzv. Bailyho perly. To naposledy prosvitne disk naší nejbližší hvězdy skrz nerovnosti na okraji Měsíce -- údolí a zářezy mezi měsíčními horami a krátery.

Nejkrásnější nebeský úkaz -- úplné zatmění -- začne. Následující desítky sekund uvidíte atmosféru s oblouky a smyčkami, která sahá do vzdálenosti až několika průměrů Slunce. Na okraji temného disku dost možná zahlédnete i drobné růžové protuberance -- oblaka horkého plazmatu, které v prostoru podpírá silné magnetické pole.

Na jakoby úplňkové obloze lehce najdete i některé planety a nejjasnější hvězdy: mezní hvězdná velikost se dle místních podmínek může pohybovat až kolem dvou magnitud, takže zřetelná jsou dokonce celá souhvězdí. A navíc! Od obzoru, kde Slunce není zcela zakryté, přichází běžné denní světlo, které se mísí s jasnou nazlátlou korónou a podivnou modří okolní oblohy...

Stejně nezapomenutelný pro vás bude pohled dalekohledem: triedr je vhodné připevnit na stativ -- jinak vám klepoucí se ruce značně sníží rozlišovací schopnost, výrazným zdokonalením celé nebeské kompozice se však stane teprve monar či binar s průměrem objektivu mezi pěti a deseti centimetry, zhruba dvacetinásobným zvětšením a především co největším zorným polem -- alespoň tři stupně.

V takovém přístroji totiž úplné zatmění získá zcela novou dimenzi. Koróna vyplní celé zorné pole, ba co víc, zahlédnete v ní drobná vlákna a uzlíky. Kolem hrbolatého okraje měsíčního disku bude patrná celá řada nápadně naoranžovělých protuberancí, vidět mohou být i hvězdy! Takže nehleďte na námahu a vezměte si takový větší přístroj s sebou!

Bohužel za několik desítek vteřin, nanejvýš pár minut úplné zatmění skončí. Ještě předtím ovšem dostane svoji příležitost velkolepé finále. Na okraji temného disku, tentokráte však na jeho druhé straně, se objeví fantastická růžová chromosféra -- vnější vrstva sluneční atmosféry přiléhající k fotosféře. Její nápadně růžové zabarvení má stejně jako v případě protuberancí na svědomí horký vodík nápadně zářící v tzv. emisní čáře Ha na vlnové délce 656 nanometrů. Tedy u červeného okraje viditelného spektra.

V místě rudého srpku pomíjivé chromosféry se však vzápětí objeví výrazně jasnější bílá fotosféra, odkud k nám přichází 99 procent veškerého viditelného záření. Nejdřív v podobě několika jasných bodů -- Bailyho perel, které se vzápětí spojí v úzký sluneční srpek. Spolu s stříbřitou atmosférou tak na krátko vytvoří pohledný "brilantový prsten". Osvětlení však nadále poroste a za chvíli už nebude možné sledovat nic jiného než postupně se zvětšující oslnivé Slunce... Následující hodinu a půl pak bude "noční" Měsíc uhýbat z cesty paprskům denní hvězdy. Do starých kolejí se vše vrátí teprve s koncem částečného zatmění.

Jak pozorovat?

Dostali jste se do pásu totality, máte úplně jasnou oblohu a chcete sledovat průběh celého zatmění. Jak na to? V době částečného zatmění platí pro pozorování stejné zásady, jako když se díváte na Slunce i v jinou dobu. V žádném případě nesmíte oslnivý disk sledovat bez speciálních pomůcek. Ať již budete pozorovat pouhým okem, dalekohledem, hledáčkem fotoaparátu či videokamery, vždy je nutné chránit se filtry, které dostatečně zeslabí viditelné i neviditelného záření. Bez nich je takový pohled nejen nebezpečný, ale dokonce může vést k trvalé ztrátě zraku!

Speciální brýle chránící váš zrak, filtry před objektivy dalekohledů, videokamer a fotoaparátu můžete odložit teprve několik minut před úplným zatměním. Pohled na vlasově tenký srpek a korónu -- bez dalekohledu i s ním -- vám zcela jistě neuškodí (sluneční koróna má stejný jas jako měsíční úplněk).

V tomto ohledu je nejlepší následující strategie. Jenom pár minut před začátkem úplného zatmění nastavte Slunce v dalekohledu k okraji zorného pole (tak, aby dál putovalo do jeho středu) a opatrně sejměte temný filtr. Na počátku úkazu sledujte oblohu jenom očima. Až si přivyknete na šero, přejděte k dalekohledu a u něj setrvejte do konce totálního zákrytu. Dívat se můžete i pár sekund po jeho konci, tedy v době, kdy se objeví rozšiřující se Bailyho perly.

Pokud se rozhodnete zatmění fotografovat, pak si sežeňte kameru s ručním nastavováním expozice (nikoli tedy "automat") a s objektivem o větší ohniskové délce. Standardní objektivy "50 mm" vám totiž na filmu vykreslí sluneční disk o velikosti jen půl milimetru -- tedy prakticky bez jakýchkoli detailů. Na druhou stranu se vám do zorného pole vejde okolní krajina a vy můžeme získat několik nádherných kompozic. S podobným úspěchem můžete použít i stále běžnější digitální kamery.

K tomu, abyste měli Slunce s temným měsíčním diskem a jemnou atmosférou na snímku co největší, musíte sáhnout po lepších objektivech; s ohniskovou vzdáleností 200 milimetrů bude mít sluneční disk na negativu průměr dva milimetry a v případě "půlmetru" naprosto dostatečných pět milimetrů. V takovém případě ale musíte sestavu umístit na dobrý stativ, který se příliš nechvěje a který vám umožní pohodlné navádění fotoaparátu za Sluncem.

V době částečného zatmění musíte -- obdobně jako u pozorování očima či dalekohledem -- umístit před objektiv a hledáček vhodný filtr. Nejlépe tenkou fólii BAADER AstroSolar™ Safety Film (http://www.baader-planetarium.com/) jednoduše připevněnou malou gumičkou.

Jak ale v takovém případě určíte expozici? Snadno: kupte si film s citlivostí mezi 100 a 200 ISO -- ta je pro zaznamenání oslnivého slunečního disku naprosto dostatečná. S připevněným filtrem pořiďte několik snímků nezakrytého Slunce s expozicí mezi 1/1000 a 1/4 sekundy (zaostřete na nekonečno). Film vyvolejte a pouhým pohledem určete, který z časů je nejvhodnější. Současně si tak otestujete kvalitu svého filtru. Stejnou expozici pak použijte během částečné fáze -- v této době je totiž jas slunečního disku stejný jako mimo zatmění.

Při fotografování nezapomeňte sledovat čas! Nejkritičtější doba nastává několik minut před začátkem úplného zatmění. Především si dejte pozor, abyste v tomto okamžiku měli ve fotoaparátu založen nový film! Času je málo a vy si nemůžete dovolit jakékoli zdržení při jeho výměně! Asi minutu před začátkem úplného zatmění strhněte filtr před objektivem a dál fotografujte bez něj.

V průběhu totálního zákrytu pak zhotovte několik expozic od 1/1000 až do jedné sekundy. Jen s trochou štěstí tak získáte snímky s nádherně červenými protuberancemi i vnitřní částí sluneční atmosféry, stejně jako s rozsáhlými výtrysky hmoty vybíhajícími daleko od temného disku.

Na druhou stranu se ale připravte na mírné zklamání: vaše snímky budou pozorované skutečnosti velmi vzdálené. Fotografický film totiž nemá takový dynamický rozsah citlivosti jako lidské oko. Při delších expozicích se ve světlejších částech koróny ztratí většina detailů, pokud naopak zvolíte kratší časy, zachytíte sice podrobnosti v těsné blízkosti temného měsíčního disku, chybět však bude jemná atmosféra... Jedinou cestou ze začarovaného kruhu "nekvalitní" fotografie je zdlouhavá počítačová úprava řady snímků v komponovaných do jednoho záběru. (Totéž platí i pro video.)

Jak vypadá sekvence surových záběrů zatmění Slunce? Buď nejsou naexponovány vnější partie koróny, nebo jsou naopak přeexponovány vnitřní partie. Sekvence vznikla během zatmění 21. června 2001.

Obtížné není ani zaznamenání průběhu zatmění amatérskou videokamerou. Stejně jako u fotoaparátů však narazíte na jeden problém: kotouček Slunce bude na obrazovce velmi malý. Přesto lze i se standardní kamerou s objektivem o maximální ohniskové vzdálenosti kolem sedmdesáti milimetrů pěkně zachytit úzký sluneční srpek a během úplného zákrytu i rozsáhlou atmosféru.

Ohniskovou vzdálenost lze také prodloužit speciálním konvertorem (předsádkou), který se umístí před objektiv. Jedná se však o poměrně nákladnou investici. Většina pozorovatelů proto vystačí se standardně vestavěným zoomem, jenž umožňuje obrázek až několikanásobně přiblížit. Videokamera s velkou ohniskovou vzdáleností je také vhodná pouze pro zaznamenání těsného okolí Slunce. S jednodušším zařízením natočíte totéž -- jenom v poněkud horší kvalitě, a kromě toho se můžete v době úplného zatmění podívat do okolí Slunce a po okolní krajině. Unikátní také bude zvuková nahrávka spontánních reakcí vás i okolostojícího publika.

Při natáčení je vhodné (u větších ohniskových vzdáleností dokonce nezbytné) umístit kameru na stativ. Počítejte přitom s tím, že se Slunce na obloze pohybuje a vy musíte neustále kontrolovat jeho polohu v zorném poli. Těsně před začátkem úplného zatmění přitom srpek nastavte k okraji a pokud možno již s kamerou nehýbejte.

Ostatně nejlepší bude, když se "scénář" natáčení otestujete v předcházejících dnech -- ve stejné době, jako nastane zatmění. Expozici i velikost slunečního disku lze navíc zkontrolovat na Měsíci. Ten má totiž srovnatelný jas jako sluneční koróna a stejnou úhlovou velikost.

Současné videokamery jsou většinou vybaveny odolnými elektronickými prvky, které nezničí ani déletrvající snímání oslnivého slunečního disku. Přesto je velmi žádoucí v průběhu částečného zatmění umístit před objektiv podobný filtr jako u fotoaparátu. Předem si ale odzkoušejte kvalitu obrazu a event. rušivé odrazy na optice.

Teprve těsně před definitivním zmizením slunečního srpku filtr strhněte a celou fázi úplného zatmění natáčejte bez něj. Některé lepší videokamery mají možnost ručně nastavit expozici -- pokuste se této vlastnosti využít. Třeba se vám tak podaří zachytit i některé drobnější detaily. Navíc! Změna osvětlení ve chvíli, kdy zmizí Slunce za měsíčním kotoučem, také "automatiku" většinou zmátne a kameře chvíli trvá, než se opět zaostří. Pokud vůbec!

Na vašem rozhodnutí pak zůstává, zda si necháte do nahrávky přidat i čas, event. datum. Tento údaj může být zajímavý, na druhou stranu ale možná dáte přednost "nerušenému" pohledu. A poslední rada? Během natáčení hlídejte stav baterií, délku založené kazety a nezapomeňte zapnout nahrávání. Občas také odložte kameru a na zatmění se podívejte pouhým okem. Bude mnohem hezčí!

 

Nádherná animace průběhu zatmění 11. srpna 1999 sestavená Miloslavem Druckmüllerem ze snímků pořízených objektivem MTO 1000a (dodatečně počítačově upravených tak, aby se výsledný vjem podobal pohledu očima). Obzvlášť si všimněte růžové protuberance zřetelné na začátku a konci zákrytu. Oproti realitě je samozřejmě video poněkud zrychlené (mpeg, 2,6 MB) © 2000 Miloslav Druckmüller, http://www.zatmenislunce.cz.

Kam se vydat?

Částečná zatmění do roku 2030 3. října 2005 dopoledne 53% 29. března 2006 v poledne 53% 1. srpna 2008 dopoledne 23% 15. ledna 2010 při východu Slunce 9% 4. ledna 2011 dopoledne 79% 20. března 2015 dopoledne 71% 10. června 2021 v poledne 14% 25. října 2022 v poledne 43% 29. března 2025 v poledne 15% 12. srpna 2026 při západu Slunce 89% 2. srpna 2027 dopoledne 53% 12. června 2029 při východu Slunce 11% 1. června 2030 ráno 73% Tabulka obsahuje všechny úkazy viditelné z České republiky. Poslední kolonka udává v procentech velikost zakrytého kotouče Slunce.

Česká republika má smůlu: vždyť nejdříve přes nás plný měsíční stín přeběhne 7. října 2135 (například přes Olomouc). V Praze a v Brně si pak musíme počkat až na 22. července 2381. To ale neznamená, že za svých životů nějaké to zatmění neuvidíte. Náš stát se totiž mnohokrát dostane do tzv. polostínu, kdy temný měsíční kotouč zakryje jenom část slunečního disku. Dokonce lze říci, že v následujících letech bude přímo přezatměňováno: do roku 2030 má nebeská mechanika připraveno téměř dvě desítky takových úkazů.

Na "klasické" úplné zatmění si však počkáme až do 29. března 2006. Plný měsíční stín tehdy navštíví řadu afrických států, například Libyi nebo Niger, ale též Turecko a Kypr. Slunce bude zakryto relativně dlouho: až čtyři minuty! Dostupné bude i představení z 1. srpna 2008: Čína, Mongolsko, Rusko a severní Atlantik.

Čínu ostatně navštíví i další úplné zatmění, 22. července 2009. V tomto případě se ale pás totality táhne opačným směrem, k Tichém oceánu. Nad touto vodní plochou se ostatně odehraje i poslední úkaz prvního desetiletí 21. století -- 11. června 2010.

Při plánování, kam se konkrétně vypravit, je nutné vzít v úvahu hned dva faktory: počasí a dostupnost. Kde bude jasno? Na které místo se vydat? To vám nikdo se stoprocentní jistotou neřekne. Přesnost astronomického popisu průběhu zatmění je totiž v přímém protikladu s věrohodností meteorologické předpovědi. Opřít se můžete pouze o statistické rozbory záznamů z minulých let a samozřejmě krátkodobou předpověď počasí, sestavenou s předstihem nanejvýš několika dní. Vyčerpávají informace o průběhu úkazu i nadějných vyhlídkách hledejte především na specializovaných stránkách NASA (http://sunearth.gsfc.nasa.gov/).

Kromě počasí je nezbytné vzít v úvahu jinou, neméně důležitou věc: stejný nápad a chuť spatřit jedinečné představení dostane řada dalších lidí. Letecké linky, hotely, dokonce i dobrá pozorovací stanoviště tak mohou být zcela vyprodána už s předstihem řady měsíců!

 

Při pozorování úplného zatmění hraje roli i poloha v pásu totality. Zatímco uprostřed trvá totální zákryt nejdéle, směrem k okrajům klesá. Na první pohled se tudíž může zdát ideální místo přesně na centrální linii. Omyl! Když se v roce 1999 blížilo zatmění Slunce, objevily se zcela oprávněné návrhy sledovat úkaz z okraje. Totální zákryt zde sice trvá o něco kratší dobu, ale na druhou stranu -- s ohledem na geometrické poměry -- všechny ostatní zajímavé úkazy mnohem déle: obvykle dvakrát až pětkrát. Například Bailyho perly, kdy se sluneční srpek rozpadá na několik zářících bodů. Zatímco ve středu pásu totality je zahlédnete na několik sekund, na okrajích jich bude vidět mnohem více a kromě toho se bude jejich počet a intenzita měnit. Výrazně delší dobu (až minutu) je patrná i nádherná chromosféra. Názornou demonstrací je video sestavené s třiceti fotografických záběrů pořízených 21. června 2001 v Zimbabwe, jenom několik kilometrů od jižního okraje pásu totality. Autor Richard Bareford, mpeg, 3,1 MB. http://www.geocities.com/bareford/subsun.htm