Venuše
-- zářící hvězda nemající na nebi konkurenci -- se zjevila ihned po
západu Slunce. Dokonce ani Měsíc po první čtvrti mi nepřipadal tolik
výrazný. Vyběhl jsem po schodech do velké kopule úpické hvězdárny --
původně se podívat na Saturn. Do centra mé pozornosti se okamžitě dostala
Venuše nízko nad západním obzorem. Mráz mi zalézal do rukavic, s dalekohledem
i s kopulí šlo hýbat jenom ztěží.
Venuše se objevila v zorném poli šestnácticentimetrového refraktoru. Díky neklidu ovzduší a refrakci byl však její tvar jen těžko rozeznatelný. Její jižní okraj byl chvílemi načervenalý, severní namodralý... charakteristická žlutá barva planety uprostřed.
Jak se blížila k obzoru, stávaly se barevné okraje výraznější a výraznější. Po nějaké době se obraz protáhl do zřetelného spektra o délce dvou, tří průměrů kotoučku planety. Mezi červeným a modrým okrajem se objevily další barvy: rudá, oranžová, žlutá, chvílemi probleskující zelená, světle modrá a za ní i fialová. Současně se zvětšoval neklid vzduchu.
Obraz planety pulzoval. Chvílemi, na několik zlomků sekundy, byl relativně ostrý, jindy se naopak všechny barvy spektra smíchaly a vytvořily "barevný chaos". Přes úmyslně rozostřený obraz běhaly vodorovné temné stíny.
Obzor se však nezadržitelně blížil a v zorném poli přibyly první temné siluety vzdálených smrků. A tu se Venuše, resp. její pulzující spektrum, dotknula vrcholku jednoho z nich. Špička osamoceného, vysokého stromu tak byla v mžiku ozářena jakoby vzdáleným reflektorem. Byly vidět jednotlivé větve, jehličí na nich se ale slévalo do temné hmoty, jejíž okraje obtáhla "světelná tužka" planety. Na několik okamžiků tak u vzdáleného obzoru zazářila skutečná Betlémská hvězda.
Zemská rotace však byla neúprosná a Venuše pokračovala na západ. Po krátké cestě prolukou mezi smrky se vzápětí dostala ke skupině několika stromů těsně u sebe. Opět ozářila špičku prvního z nich. Tentokráte se však z pozemského zajetí nedostala. Nořila se hloub a hloub mezi stromy a bylo ji vidět hůř a hůř.
Les se nezapřel. Jeho průhlednost se s klesající výškou zhoršovala a Venuše mizela. Po krátké chvíli byly vidět jen osamocené světlé bodíky, bez dalekohledu pak planeta už dávno zapadla. Světla rychle ubývalo. Už to vypadalo, že je po všem, když tu se díky malému průzoru Venuše naposledy vzepřela svému osudu a znovu zazářila. Světlých bodů najednou značně přibylo, rychle však mizely až po chvíli zůstal poslední z nich.
Odešel jsem z kopule. Zůstal tu po mne a Venuši jen jinovatkou pokrytý okulárový konec.
9. prosince 1995