:: Navod na pouziti vesmiru ::

Jak používat přiložené mapky?

Kulaté mapky zachycují vzhled celé hvězdné oblohy ve čtyřech ročních obdobích: na jaře, v létě, na podzim a v zimě (po kliknutí se zvětší). Jaké noční hodině odpovídají, je uvedeno v rámečku. Při pozorování je držte šikmo nad hlavou tak, aby k zemi směřovala ta světová strana uvedená na okraji, ke které stojíte čelem. Hvězdy zakreslené u okraje mapky uvidíte před sebou, poblíž středu přímo nad hlavou a hvězdy u protějšího okraje můžete spatřit za sebou. Směr jednotlivých světových stran zjistíte například pomocí kompasu. Na nebi se můžete orientovat podle nápadných skupin hvězd, které jsou pro přehlednost spojeny čárou. O souhvězdí se ale nejedná -- těmi se v astronomii myslí pevně stanovené části nebe. Obloha je totiž, podobně jako státy na Zemi, rozdělena na osmdesát osm oblastí s přesně definovanými hranicemi. Jména nejjasnějších hvězd jsou napsána skloněným písmem. Pro jednoduchost jsou uvedena ve tvaru, v jakém se vyslovují. V jiných částech Návodu na použití vesmíru a samozřejmě i jiných publikacích se můžete setkat s jinými názvy, nejčastěji v latině. V mapkách budete marně hledat planety, Slunce a Měsíc. Jejich poloha se totiž vůči vzdáleným hvězdám každý den mění. Vždy se ale budou vyskytovat poblíž čárkované čáry, nazývané odborně ekliptika. Kde přesně se nachází, zjistíte např. v některém z hvězdářských časopisů a nebo v jiné čísti tohoto Návodu.

Na Staroměstském náměstí v Praze, v nenápadném Týnském chrámu, najdete hrob Tychona Brahe -- jednoho z nejvýznamnějších pozorovatelů všech dob. Místní průvodci s oblibou zdůrazňují, že tento dánský astronom, jenž pracoval na dvoře krále Rudolfa II., zemřel poněkud kuriózní smrtí: Třináctého října 1601 se zúčastnil hostiny u pána Petra Voka. Zvyklosti prý tehdy nedovolovaly nikomu vstát od stolu dříve než hostitel, a proto musel Tycho tak dlouho potlačovat svou potřebu, až mu praskl močový měchýř. O několik dní později na to zemřel.

Historka je to skutečně zajímavá. Možná slavnější než veškerá Tychonova pozorování a objevy. Podle všech náznaků dokonce na selhání ledvin zemřel -- ne však proto, že by se nemohl kvůli dvorní etiketě vyčůrat. Tak silné lidské svaly nejsou. Zemřel proto, že měl bud vážně nemocné ledviny nebo močové ústrojí.

Nejvýznamnějším Brahovým objevem byla nová hvězda v souhvězdí Kasiopeji. Sám o tom doslova napsal: Postřehl jsem, že nová a neobvyklá hvězda převyšující všechny ostatní jasností, svítí mi právě nad hlavou, a protože od dětství znám hvězdy dokonale (což není nijak zvlášť obtížné), bylo mi zřejmé, že žádná hvězda v těchto místech dříve nebývala, tím spíše žádná tak jasná jako tato. Stalo se tak 11. listopadu 1572 a hvězdu, jak pomalu slábla, pozoroval až do jara 1574. Tycho se tenkrát domníval, že spatřil vznik nové hvězdy, která byla stvořena z výparů Mléčné dráhy. Pravý opak byl pravdou. Jednalo se o starou hvězdu zanikající v gigantické explozi, jednu z mála pozorovaných ve druhém tisíciletí.

Ať tak či onak, Tychonův objev každopádně definitivně zničil tehdejší představu o stálosti a dokonalosti nebe: od tohoto okamžiku už nebyla říše hvězd považována za neměnnou. Pozůstatkem z této doby je snad už jenom označení hvězd jako stálic.

Aktuální podobu hvězdné oblohy i Měsíce, stejně jako polohu jasných planet zjstíte v kapitole "Vesmír právě teď".

Pro nás je v tomhle okamžiku zajímavá Tychonova poznámka, že není obtížné vyznat se na obloze. Skutečně, ač se to na první pohled nezdá, i vy dokážete během několika málo dní na nebi nalézt pár nejvýraznějších skupin hvězd a třeba pak, stejně Tycho Brahe, objevíte i nějakou tu přebývající stálici. Ne nesmějte se, i dnes se to může stát. Příkladem může být kometa Wilson-Hubbart z roku 1961. Jako první si jí totiž všiml pilot letadla Boeing 707 Stewart Wilson při letu nad americkým Oregonem. A nebo třeba Oscar Duhalde, asistent u dalekohledu na jedné hvězdárně v Jižní Americe, pro změnu 24. února 1987 při cestě na kávu narazil na jasnou hvězdu ve Velkém Magellanovu mračnu. Objevil tak, stejně jako před více než čtyřmi sty lety Tycho Brahe, explodující hmotnou hvězdu -- supernovu.

Léto

Slunce zapadlo, na nebi se objevily hvězdy. Ve zprávách o počasí předpovídají jasno až do rána. Měsíc je kolem novu a vy proto vyrážíte za tmavou oblohou. Jakmile se úplně setmí, na nebi zazáří tisíce hvězd různých jasností a mezi nimi se rozprostře mlhavý pás s mnoha světlými a temnými zálivy -- Mléčná dráha.

Zvečera bude na letní obloze zcela nepřehlédnutelná trojice jasných hvězd. Když si lehnete na zem, uvidíte přímo nad sebou jasnou Vegu z malého souhvězdí Lyry. Směrem na východ najdete Deneb z Labutě, jejíž nejjasnější hvězdy jsou seskládány do velikého kříže, a Altair z Orla. Každá z hvězd sice patří do jiného souhvězdí, na nebi však tvoří rozsáhlý takzvaný Letní trojúhelník.

I když se to na první pohled nezdá, jsou to nesmírně rozdílné hvězdy. Vega je pátá nejjasnější hvězda noční oblohy a leží jenom dvacet pět světelných let daleko. (Jeden světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok. Při rychlosti 300 tisíc kilometrů za sekundu tedy 10 000 000 000 000 kilometrů.) Skoro stejně daleko je i Altair. Deneb je ovšem jednou z nejvzdálenějších hvězd, kterou na nebi můžete bez dalekohledu spatřit. Nachází se sedmdesátkrát dál!

Na Letním trojúhelníku je tak krásně vidět, jak moc se hvězdy liší: představa, že čím jsou slabší, tím musí být vzdálenější, totiž vůbec neplatí. Existuje několik desítek milionů stálic, které jsou blíže než Deneb, a přesto jsou mnohem hůře pozorovatelné. A za to, že Deneb vidíme, vděčíme jeho neobyčejné zářivosti. Svítí tisíckrát víc než třeba Vega!

Kromě Letního trojúhelníku si na červencové a srpnové obloze vyhledejte nízko nad jižním obzorem souhvězdí Střelce. Jeho nejjasnější hvězdy jsou seskládány do tvaru konvice na čaj. Vpravo od Střelce, tedy směrem na západ, uvidíte naoranžovělého Antara ze souhvězdí Štíra.

Směrem do souhvězdí Střelce leží střed naší Galaxie, hvězdného ostrova, kam patří i Slunce. Podle dnešních představ má Galaxie podobu velmi plochého disku, který tvoří několik stovek miliard hvězd, o průměru sto tisíc a tloušťce jen několik tisíc světelných roků. Kdyby každá ze stálic byla jedním zrníčkem písku, zaplnily by dohromady jeden veliký plavecký stadion!

Naše mateřská hvězda se nachází přibližně v polovině mezi středem a okrajem Galaxie, poblíž roviny. Při pohledu ze Země proto na nebi vidíme světlo vzdálených hvězd slité v jeden mlhavý pás -- Mléčnou dráhu.

Galaxií je samozřejmě veliké množství. Tu, ve které se nacházíme, píšeme s velkým G, zatímco ostatní s malým g.

Meteory, ony prchavé hvězdy, netřeba představovat. Když ulehnete či usednete pod oblohu, spatříte jich na různých místech během hodiny pět až deset. Když budete chtít větší úrodu, musíte si počkat na meteorický roj: proud drobných částic, se kterými se tu a tam na své dráze kolem Slunce občas střetává Země. Například kolem 12. srpna můžete pozorovat Perseidy, které budou vylétat ze souhvězdí Persea. Pár dní před a po tomto datu jich na temné obloze spatříte až několik desítek za hodinu. Je to skutečně velkolepá podívaná!

Podzim

Tak, jak se pohybuje Země kolem Slunce, bude se s časem pomalu měnit vzhled oblohy. Souhvězdí, která byla v srpnu po západu Slunce nad jihem, uvidíte v říjnu nad západem. V podzimních měsících budete mít přímo nad hlavou pět hvězd seskládaných do písmene W, které tvoří hlavní část souhvězdí Kasiopeji. Právě zde nalezl v roce 1572 Tycho Brahe "novou hvězdu".

Pod Kasiopejou leží trojice souhvězdí: Perseus, Andromeda a Pegas. Obzvlášť první dvě si dobře zapamatujte. V Perseovi se totiž nachází velmi zajímavá dvojice blízkých otevřených hvězdokup chí a h Persei a v Andromedě jasná galaxie (označovaná M 31 nebo také poněkud nepřesně Mlhovina v Andromedě) -- jeden z nejvzdálenějších objektů, které můžete na nebi bez dalekohledu vidět. Oba objekty vypadají jako mlhavé skvrnky. Najdete je?

Podle legendy trpěla princezna Andromeda za pýchu své matky Kasiopeji. Z jisté záhuby -- přikována ke skále čekala, až si pro ni přijde mořská obluda -- ji v posledním okamžiku vysvobodil udatný Perseus, kterému pomáhal okřídlený kůň Pegas.

Nad východním obzorem uvidíte Kapelu ze souhvězdí Vozky, která patří mezi desítku nejzářivějších hvězd noční oblohy. Ve skutečnosti ji tvoří hvězdy dvě. Obě jsou asi dva a půlkrát těžší než Slunce, kolem sebe oběhnou jednou za sto dní.

Na tom ale není nic zvláštního. Drtivá většina všech hvězd totiž není osamocená. V tom je naše Slunce výjimečné. Asi osm "hvězd" z deseti ve skutečnosti tvoří dvě či dokonce více těles. Odděleně je ale zpravidla ze Země nevidíme. V prostoru se totiž nachází blízko u sebe. Prozradí je však důkladný rozbor spektra, které od nich přichází.

Staří Řekové věřili, že hvězdy jsou pevně přichyceny na duté kouli, v jejíž středu se nachází Země. Koule se měla otáčet dokola jednou za den. Dnes víme, že stálice jsou stejná tělesa jako Slunce a že se otáčí Země. Pro vysvětlení, jak se během noci po obloze pohybují, je ale představa řeckých astronomů vcelku dobrá.

Pokud byste na jižní pól umístili nehybnou kameru a následujících 33 hodin pořídili každé čtyři minuty jeden záběr, vznikl by po krátkém zpracování zrychlený záznam krouživého pohybu Slunce, které na tamní výzkumné základně nemusí nikdy zapadnout. Skutečný videoklip pochází z automatické observatoře The University of New South Wales na Amundsenově-Scottově stanici přímo na jižním pólu (mpeg, 6,1 MB).

Osa, kolem níž se Země otočí jednou za dvacet čtyři hodin, protne dutou kouli ve dvou místech. Shodou okolností se tam, kam míří severní část zemské osy, nalézá poměrně jasná hvězda. Říká se jí Polárka nebo Severka. Na jihu však žádná Jižanka není...

Při pohledu ze severní polokoule se zdá, že se koule s připevněnými stálicemi otáčí kolem Polárky. Ty hvězdy, které se během oběhu vejdou mezi Polárku a severní obzor, nikdy nezapadají (nazývají se cirkumpolární), naopak hvězdy pod jižním obzorem nikdy nevycházejí.

Většina lidí si kupodivu myslí, že Polárka je nejjasnější hvězda nebe. Není to pravda. Není pravda ani to, že je to ta, která leží přesně nad hlavou. Alespoň ne úplně. Kdybyste se ocitli na severním pólu, mířila by zemská osa právě nahoru. Pak by se Polárka skutečně nacházela nad vámi. V jiných zeměpisných šířkách tomu ale tak není.

Příkladem hvězdy, která u nás nikdy nezapadá, je právě Kapela z Vozky. V letních měsících se jen těsně přiblíží k obzoru, během noci se pak bude opět vzdalovat. Všimněte si, jak se přitom změní její jasnost. Nízko nad obzorem musí světlo Kapely projít silnější vrstvou zaprášené pozemské atmosféry, než když je vysoko. Proto se během noci nápadně zjasňuje. Ze stejného důvodu se i ostatní hvězdy jeví u obzoru slabší. Neméně zajímavé je sledovat, jak se s proměnnou výškou mění poblikávání Kapely -- pokud je hodně nízko, mrká více než nápadně. Ostatně, zkuste na ni namířit dalekohled, mírně ho rozostřete a sledujte tu barevnou nádheru.

Mléčná dráha je vidět také na podzim. Podle pověstí se jedná o mateřské mléko bohyně Hery, které se na nebi rozprsklo, když ji od prsu Zeus odtrhl jejich dítě Herkula. Ten se díky tomu jednak nenajedl a jednak ztratil možnost stát se nesmrtelným. Jak známo, nakonec se mu to ale podařilo. Dokonce se dostal mezi hvězdy, na letní oblohu.

Australští domorodci a také Číňané pro změnu považovali Mléčnou dráhu za nebeskou řeku s mnoha tmavými ostrovy.

Krémový pás táhnoucí se oblohou s mlékem ani vodou nic společného nemá, proto musíme tajemství skvrnitosti hledat jinde. S přimhouřením všech očí lze říci, že hvězdy jsou v Galaxii rozmístěny rovnoměrně. Jelikož Slunce leží někde v polovině mezi středem a okrajem, měli bychom logicky na nebi vidět Mléčnou dráhu jako stejnoměrně světlý pruh, který by mohl být směrem ke středu Galaxie, v souhvězdí Střelce, trochu jasnější a širší. Skutečnost je však jiná. Vzdálené hvězdy něco stíní. Dlouho dobu se nevědělo co. Dnes však mají astronomové v této věci jasno: směrem, kde je Mléčná dráha temnější, se nalézají bližší či vzdálenější méně či více průhledná prachová mračna, jež zeslabují světlo za nimi ležících hvězd. Podobně jako mlha v noci brání spatřit vzdálenější pozemská světla.

Nemyslete si ale, že jsou vesmírná prachová mračna hustá. Ve skutečnosti jsou mnohem řidší než na Zemi dosud nejlépe vyrobené vzduchoprázdno. Pouze vzdálenosti mezi hvězdami jsou natolik veliké, že se i toto nepatrné množství prachu na světle hvězd projeví.

Zima

Zima je nevděčná. Počasí obdivovatelům nebe příliš nepřeje. Je chladno, kape vám z nosu a rychle omrzají prsty. To všechno by vás ale odradit od pozorování nemělo, nebe na přelomu roku je totiž skutečně krásné.

Klíčem k zimní obloze je Orion, který je považován za vůbec nejhezčí souhvězdí. Najdete ho nad jihem. Sedm jeho nejjasnějších hvězd je uspořádáno do tvaru letícího motýla či přesýpacích hodin. Vlevo nahoře jasně září naoranžovělá Betelgeuze, naopak vpravo dole bílý Rigel.

Trojice hvězd, jež tvoří tělíčko motýla, vám pomůže nalézt další významné stálice. Protáhnete-li jejich spojnici směrem doleva, tedy na jihovýchod, narazíte na Síria ze souhvězdí Velkého psa.

Sírius je nejjasnější hvězdou noční oblohy. Po Slunci tedy druhou nejjasnější hvězdou, kterou můžete pozorovat. Nijak výjimečný ale není. Nápadný se jeví pouze proto, že se nachází jenom devět světelných let daleko. Srovnejme si ho třeba s Rigelem. Je o něco slabší a tak by se zdálo, že leží jen o trochu dál. To by platilo jen v tom případě, kdyby byly všechny hvězdy stejné. A to, jak už víte, pravda není. Rigel je jednou z nejzářivějších hvězd, která jako obrovská pochodeň svítí na vzdálenost dvou set padesáti světelných let. Kdyby byly oba stejně daleko, byl by Rigel desettisíckrát jasnější než Sírius.

Sírius je nejjasnější hvězdou noční oblohy. To ale neznamená, že bychom nemohli na obloze zahlédnout i nějaké jiné, ještě jasnější objekty. Pomine-li Slunce, všechny ostatní patří mezi tělesa Sluneční soustavy -- nápadnější než Sírius bývá Venuše či Jupiter a samozřejmě také Měsíc. Z hvězd noční oblohy je však nejjasnější právě Sírius.

Velmi zajímavá je i Betelgeuze. Jednak má nápadně naoranžovělou barvu, jednak je jednou z největších známých hvězd. Kdyby se nacházela místo Slunce, sahal by její okraj až někam k Jupiteru. Co se týká jejího stáří -- pravděpodobně velmi brzo exploduje jako tzv. supernova. Kdy přesně? Nevíme.

Zabarvení Betelgeuze je důkazem, že hvězdy nejsou jenom bílé. S výraznými barevnými odstíny se však na nebi setkáte jen výjimečně. Nejnápadnější je právě naoranžovělá. Proč jsou hvězdy barevné? Zhruba řečeno díky různé povrchové teplotě. Načervenalé hvězdy jsou chladnější (asi 4000 stupňů Celsia) než bílé (přes 10 000 stupňů Celsia). Navíc, tato vyžilá hvězda na konci vývoje pozvolna, ale v poměrně velkém rozsahu mění jasnost. Možná si toho -- s odstupem řady týdnů -- všimnete i vy.

A aby toho nebylo málo, v jižním "křídle Orionova motýla" najdete skutečnou mlhovinu! Všimněte si tří slabých hvězd pod sebou, tzv. Meče. Kolem prostřední je v triedru pozorovatelná jemná skvrnka -- Mlhovina v Orionu, též M 42. Jedná se o jednu z nejbližších (1500 sv. roků) a také nejaktivnějších "hvězdných porodnic". V rozsáhlém oblaku plynu a prachu osvětlovaném řadou velmi horkých stálic i v těchto chvílích vznikají nové hvězdy.

Vraťme se zpět k Orionovi, resp. k tělíčku motýla. Protáhnete-li ho směrem doprava (opačně od Síria), narazíte na jasnou, opět nápadně naoranžovělou hvězdu. Jmenuje se Aldebaran a tvoří oko Býka. Vpravo od něj vám určitě neunikne ani těsná skupinka sedmi hvězd -- takzvané Plejády či česky Kuřátka.

Přímo nad hlavou vám bude zářit Kapela ze souhvězdí Vozky, vlevo od Oriona jasný Prokyon z Malého psa a nad ním dvojice hvězd Polux a Kastor ze souhvězdí Blíženců.

Jako blíženci se dříve označovala dvojčata. Kastor s Poluxem skutečně dle legendy dvojčaty byli, ovšem nevlastní. Polux byl nesmrtelný, Kastor nikoli, dohromady však vykonali mnoho hrdinských činů. Neodloučili se ani po Kastorově smrti, na věčnou slávu se totiž ocitli na nebi. Pověst se ale nezmiňuje o tom, že nám tito dva válečníci každý rok mezi 12. a 14. prosincem v ranních hodinách posílají nádherné pozdravy. Tehdy se totiž Země střetává s meteorickým rojem Geminid (Gemini je latinský název souhvězdí Blíženců.)

Meteory budou vylétat právě z okolí Kastora a Poluxe. Když vám bude přát počasí a vydržíte tu zimu, bude to skutečně nezapomenutelné divadlo!

Všimněte si také sedmi nejjasnějších zimních hvězd: naoranžovělého Aldebaranu z Býka, žluté Kapely z Vozky, bílého Kastora a Poluxe z Blíženců, Prokyona z Malého psa, zářivého Síria z Velkého psa, Rigela a opět naoranžovělé Betelgeuze z Oriona. Některým pozorovatelům jejich seskupení připomíná ohromné písmeno G, jiným šestku. Na kterou stranu se postavíte vy?

Jaro

Jarní obloha je chudá. Dokonce i Mléčná dráha zde chybí. Nad západním obzorem spatříte večer čtveřici hvězd, již znáte ze zimy: Prokyona, Poluxe s Kastorem a Kapelu. Nad východem najdete letní Vegu a nad severem podzimní Kasiopeju, která v našich zeměpisných šířkách nikdy nezapadá. Neznámé hvězdy musíte hledat nad jižním obzorem. Všimněte si především souhvězdí Lva. Má podobu myši či prasátka tak, jak je kreslí malé děti.

Přímo nad hlavou vám bude zářit Velký vůz. Skupina jeho sedmi hvězd ale spíše připomíná pánvičku či naběračku. Zapamatujte si však, že žádné souhvězdí Velký vůz neexistuje. Je to jen výrazná skupina hvězd -- součást rozsáhlejší Velké medvědice, která rozlohou patří mezi největší souhvězdí.

Velký vůz je každopádně velmi dobrým orientačním bodem. Protáhnete-li jeho dvě zadní hvězdy, najdete Polárku a dál za ní i Kasiopeju. Naopak "držák" naběračky míří na jasného, naoranžovělého Arktura ze souhvězdí Pastýře. Znáte někoho, komu je třicet sedm roků? Pak mu nezapomeňte Arktura ukázat. Jeho světlo k nám totiž letí právě 37 let. Na cestu se tedy vydalo v době, kdy se váš známý narodil. V souvislosti s jeho vzdáleností se Arkturovi v roce 1933 dostalo velmi zvláštní výsady. Jím vyslané fotony dopadly na fotočlánek a zapnuly slavnostní osvětlení na výstavě Století pokroku v americkém Chicagu. Tenkrát se totiž soudilo, že je od nás přesně 40 světelných let daleko. Obdobná výstava se přitom v Chicagu konala i v roce 1893 a tak pořadatelé chtěli tu druhou rozsvítit fotony, jež hvězdu opustily v době konání první. Co by se stalo, kdyby bylo zataženo? Zlí jazykové tvrdí, že u dalekohledu stál astronom s kapesní svítilnou...

Pod Pastýřem najdete Pannu, jíž vévodí jasná Spika. Ve skutečnosti jde o těsnou skupinu několika velmi horkých a hmotných hvězd. Její jméno vzniklo z řeckého označení "obilný klas". Panna totiž byla zobrazována jako dívka držící svazek obilí.

Další informace o jménech hvězd najdete v kapitole "O původu jmen hvězd a souhvězdí".

Většina souhvězdí má svůj původ v hluboké minulosti. Lidé dávali výrazným skupinám hvězd jména podle hrdinů z bájí a legend. My dnes používáme především označení zavedená Klaudiem Ptolemaiem na přelomu letopočtu (například Velká medvědice, Střelec). Proto většinou souvisí s řeckými legendami. Další, od nás viditelná jen z části či vůbec, byla zavedena později v sedmnáctém a osmnáctém století (Lodní kýl, Kompas). Názvy hvězd pocházejí většinou ze zkomolených arabských jmen. Proto mnohé z nich začínají na "al". Celkově je označení souhvězdí i hvězd neobyčejně komplikované. Například Arktur, Sírius, Kastor, Polux mají řecký původ, zkomolením arabských označení vznikla Vega, Betelgeuze, Rigel.

Astronomové, fyzikové a obzvlášť matematici jsou často považovány za blázny. Lidé o nich mají velmi zajímavé představy. Takový fyzik prý vypadá jako hubený stařík s dlouhým plnovousem a rozcuchanými vlasy, který třímá v jedné ruce kalkulačku, ve druhé tlustou knihu popsanou složitými vzorci. Bezcílně se pohybuje po chodbách ústavu a pod vousy si brblá něco naprosto nesrozumitelného.

Mnozí takoví skutečně jsou, většina vědců je ale zcela normálních. Chovají se stejně jako ostatní. Mají své klady i zápory, dokonce se k nim váží mnohé pikantní historky. Třeba Tycho Brahe. Na svoji dobu žil značně nevázaným životem. Když mu bylo dvacet roků, přišel v souboji o kus horní části nosu. Chirurgie tehdy prakticky neexistovala a tak Brahemu nezbývalo nic jiného, než si vyrobit náhradu ze slitiny mědi, zlata, stříbra a tou si hlubokou jizvu zakrývat.

Až do smrti u sebe nosil krabičku s mastí, s níž si umělý nos přilepoval. Musel se prý také hodně pudrovat. Že je to pravda, dokazuje Brahovo vyobrazení na náhrobku v Týnském chrámu, kde je pohřben.

K umělému nosu se váže ještě jedna pikantní historka. Říká se, že mu významný český astronom a jeho blízký přítel Tadeáš Hájek z Hájku každý rok k vánocům poslal paklík šňupavého tabáku. Dokážete si představit, co by to udělalo s Tychonovým nosem?

Najdete Polárku? Pokud kliknete na obrázek vpravo, otevře se vám v novém okně animace záběrů (gif, 6,8 MB) z celooblohové komory na havajské hoře Mauna Kea -- známé sopky, která ve výšce 4200 metrů nad mořem hostí řadu velkých astronomických dalekohledů (na horizontu). Snímky zhruba odpovídají pohledu bez dalekohledu, byť jsou jasnější tělesa poněkud přeexponovaná (na závěr vyjde oslnivý Měsíc). Záznam vzniknul v noci 16. srpna 2001. Na některých expozicích je patrná přecházející oblačnost.