Jaký dalekohled si vybrat?
S velkými přístroji je radost pozorovat. Už před roky jsem se přesvědčil, že pohled se skutečně velikým dalekohledem, jakým je třeba čtyřiceticentimetrový dalekohled, konečně ukazuje oblohu tak, jak si zasloužíme. Jistě, řada objektů je krásná i bez jakéhokoli přístroje. Třeba Mléčná dráha a nebo padající hvězdy. Jiné objekty jsou pohledné v triedru či v jiném menším dalekohledu -- úzký srpek Měsíce, Plejády či Hyády. Husté otevřené hvězdokupy, nejnápadnější galaxie a třeba temné mlhoviny pro změnu docela hezky vykresluje obří Somet binar 25x100. Tedy, když vám přeje temná obloha a dobře seštelovaná optická soustava tohoto poválečného "děla". No a na Měsíc a planety se pro změnu hodí refraktory s objektivem o průměru alespoň patnáct centimetrů a ohniskovou vzdáleností dva, tři metry.

Tyto, ale také nepřebernou řadu dalších objektů, však ještě lépe vykreslí dalekohled o průměru objektivu nad čtyřicet centimetrů. Teprve v něm i laik uvidí Činku jako činku, M 13 jako ohromující kouli s tisíci drobnými hvězdičkami připomínající hrst zlatého písku, M 42 jako jemného letícího motýla, Lagunu jako nápadnou, zcela nepřehlédnutelnou mlhovinu, ve které pučí drobné, nesmírně mladé hvězdy... Prostě sledování oblohy najednou dostane čtvrtou a pátou dimenzi. Člověk s úporností býka kulícího napěněné oči už s věčnou marností neloví rozplývajícího se ducha ve světlém zorném poli, hned pod onou hvězdou/bludičkou na hranici viditelnosti, ale jednoduše se kouká. Ba co víc, těší se z pohledu na vzdálené vesmírné objekty i s dalšími pozorovateli. Obdivuje jejich tvary, skutečnou podobu i zabarvení. Takže není divu, že ať už patříte mezi úplné začátečníky a nebo ostřílené bojovníky, pár nocí s takovým přístrojem se vám pod kůži dostanou podobně jako maorské tetování a nebo svrab, kterým se nakazíte v levné ubytovně Armády spásy v zaplivané Bombaji. .

0,42m reflektor na dobsonově montáži 
  
Od první poloviny roku 1997 mám možnost využívat dalekohled Astronomické společnosti v Hradci Králové. Jedná se o reflektor na dobsonově montáži s 42centimetrovým primárním zrcadlem (světelnost 1:5), který společnost získala nedlouho před tím za přispění města Hradce Králové. Zvláštností dalekohledu je stavba tubusu, jehož autorem je Milan Antoš z Jablonce nad Nisou. Není to celistvá roura či jiný patvar, jak bývá zvykem, ale unikátní skládačka. Z dolního pevného dílu se postupně vysunují dva nástavné díly. V požadované poloze je pak spolehlivě drží čtveřice šroubů. Když se na to člověk podívá z povzdálí, je to vlastně přerostlé námořnické kukátko, které vousatí kapitáni vytahovali z kapsy. Ostatně i tento náš velký "macíček" se dá přenést a ovládat jednou osobou. Nutno však podotknout, že musí být také trochu většího vzrůstu a silná alespoň jako Frištenský. Pro ilustraci výše napsaného je možno nahlédnout na stránky http://astro.sci.muni.cz/lehky, kde jsou kromě jiného fotografie, které názorně ukazují postup jednoduché instalace dalekohledu před pozorováním.


    foto autor  

A co vše se dá vidět ? Velmi mnoho a to i na královéhradecké obloze. Začít můžeme třeba jasnými objekty jako jsou planety nebo Měsíc. Značná světelnost přístroje však není ideální pro tento druh pozorování. Při pohledu na měsíční povrch jste oslněni, nadbytečné světlo v optice dělá pěkný nepořádek a znehodnocuje i tak nepříliš dobrý obraz. Filtrem by se zřejmě větší část těchto potíží odstranila, ale proč investovat do nejistého podniku. Ostatně na pozorování Měsíce máme v pozorovacím domečku jedenácticentimetrový refraktor, který je jednoznačně lepší. Také se o něj občas hádáme, zvláště při pozorování zákrytů hvězd Měsícem. Nikomu se nechce k velkému dalekohledu. A není divu. Když je Měsíc kolem úplňku mezi čtvrtěmi, pozorování je téměř bez šance na úspěch. U tmavé strany Měsíce se běžně stává, že několik minut před zákrytem přestane být hvězda pozorovatelná, a to se nebavíme o žádných slabotinkách, ale o pořádných hvězdách kolem 7 magnitud. Zde tedy zmizí, ale v 11-cm refraktoru dále nerušeně vypalují sítnici až do doby, než se skryjí za našeho nejbližšího vesmírného souseda.

U planet je situace lepší. Hlavně z toho důvodu, že jsou vzdálenější a nepřichází od nich přehršel světla. Pohled na ně je krásný, ale mě osobně nijak nenadchnul a proto jsem se nikdy neodhodlal pořídil kresbu, a to ani Jupitera. Stejně na tom je i 11-cm refraktor, prostě o ničem. Mám však podezření, že zde jsem  silně subjektivní a zaujatý. V časech když jsem externě pracoval na místní hvězdárně, často jsem využíval ke kreslení planet dvaceticentimetrový refraktor (světelnost 1:17) a jsem tedy tak trochu rozmlsaný. Holt když si člověk zvykne na lepší, k horšímu se těžko vrací.

Když se však s dobsonem podíváme na slabší a zvláště mlhavé objekty, je naprosto nepřekonatelný. Přesně pro tyto účely je přístroj konstruován. Je úchvatné přehlížet desítky rozmanitých galaxií, mlhovin, hvězdokup a dalších deep-sky objektů. Avšak jednoho dne člověka omrzí sledovat stále to stejné nebo velmi podobné a začne využívat přístrojový čas k rozumnějším věcem, které mohou mít částečně i nějaký vědecký význam.

Ze vzdálenějšího vesmíru sleduji především novy a supernovy. Bez problému se dají na sestupu doprovodit až za hranici 15 magnitud. Není k tomu potřeba ani extrémně cvičené oko. Například Martin Cholasta viděl na vlastní oči, polovypálené od monitoru počítače, supernovu 1998bp v galaxii NGC 6495. Viděl, viděl, no spíše tušil, ale i tak to byl výkon, neboť supernova tento první květnový den měla dle našich odhadů přesně 15 magnitud.

Drtivou většinu volného přístrojového času však věnuji meziplanetárnímu smetí, kometám. Ostatní je podřazeno této prioritě. Mnoho lidí sice namítá a namítat bude, že na zdejší obloze není možno nic takové dělat ve větším rozsahu, ale opak je pravdou. Při průměrné mezní hvězdné velikosti kolem 5,5 až 5,8 mag v zenitu je dosah kolem 16 magnitud. Což je plně postačující pro rutinní sledování komet kolem 14,5 až 15 mag. Sice sledovat mlhavý flíček je náročnější, než bodový objekt, ale teto rozdíl se postupně zmenšuje směrem k nižším jasnostem. Třeba taková kometa 15 mag je úhlově značně malá, průměrně kolem 0,3 až 0,5 obloukových minut, a často také dosti centrálně zhuštěná. Vzhledem se tedy více blíží hvězdám a to usnadňuje jejich pozorování. Zatím nejslabší kometa, kterou jsem sledoval tímto přístrojem měla 15,6 mag  (C/1998 Q1 LINEAR, dne 24.9.1998).

Závěrem snad jen několik slov a shrnutí. Podle mých zkušeností mohu doporučit světelný reflektor všem, kteří se chtějí pustit do sledování vzdáleného vesmíru nebo malých objektů naší Sluneční soustavy. Jak jsem již výše uvedl, je v tomto směru nepřekonatelný. Při výběru dalekohledu je také nezanedbatelný průměr primárního zrcadla, na něm závisí dosah přístroje. Podle porovnání, které jsem učinil mezi velkým dobsonem a svým vlastním 20-cm "párátkem", je rozdíl celkem značný. Limitní hvězdné velikosti za stejných podmínek byly 16,5 a 13,5 mag, samozřejmě ve prospěch velkého dobsona.

Takže čím větší průměr tím lepší, ale pozor! Je třeba najít kompromis. Nic není jednoduché a ani jednoznačné. Při průměru primárního zrcadla nad 45 až 50 cm není zisk již velký a pro několik pochybných desetinek se můžeme dostat do velkých problémů. A číhá jich na nás přitom dosti. Když zanedbáme také malichernosti jako jsou zvýšené pořizovací náklady na optiku, vynoří se mnoho technických záležitostí. S průměrem výrazně stoupne váha celého teleskopu a tak s jeho realizací ve formě dobsona budou problémy (uchycení, ložiska) a okamžitě také zanikne výhoda snadné manipulace a přenositelnosti, resp. převozitelnosti. Ztratí se také veškerý komfort při pozorování. Posun dalekohledu v obou osách vyžaduje silnější svaly a také dostatečný žebříček pro výstup k okulárovému výtahu při sledování objektů poblíž zenitu a jeho širokém okolí. Ze zkušeností získaných několikaletým používáním 42-cm dobsona a z částečné znalosti konstrukčních problémů stavby 50 cm dobsona Libora Němce, zastávám názor, že maximum pro reflektor na dobsonově montáži je kolem 40 až 45 cm.

Martin Lehký
0,35m reflektor na dobsonově montážifoto autor 

Jako asi každý aktivní pozorovatel jsem si i já přál vlastnit velký dalekohled, který by mi umožnil sledovat slabé objekty (komety, supernovy, deep-sky objekty, Pluto, atd.). Třinácticentimetrovým newtonem jsem sice mohl pozorovat velké množství zajímavých objektů, ale na mnohé samozřejmě nestačil.

Vše se změnilo tím, že jsem po střední škole začal chodit do práce a šetřil na svůj sen -- velký dalekohled. Po úvahách kdo by jej mněl vyrobit a jaké by mněl mít parametry jsem se rozhodl pro newton o průměru hlavního zrcadla 35 centimetrů na dobsonově montáži z dílny pana Drbohlava ze Rtyně v Podkrkonoší. Dalekohled měl vážit cca 50 kg bez montáže a stát něco přes 20000,- Kč, což bylo blízko hranice mých možností v té době. Jeho výroba trvala asi sedm měsíců, takže jsem byl velice nedočkavý, až se přes něj poprvé podívám. Plně splnil mé očekávání, rozdíl oproti "třináctce" byl propastný.

Pro vaši představu uvedu některé údaje o tom, jaké jsou zhruba možnosti pozorování s takovým přístrojem. Předpokladem ovšem je váš "pozorováním vycvičený" zrak, slušné pozorovací podmínky (pozorovací stanoviště mimo město) a vaše značná pozorovací aktivita. Dosah při pozorování okem se většinou pohybuje dle podmínek mezi 15-16 mag, někdy i přes 16 mag, lze jím pozorovat za jediný rok přes 20 komet, někdy i přes třicet, můžete sledovat ročně zhruba pět i více supernov a kochat se krásnými detaily u deep-sky objektů. Věřte, že pohled např. na mlhovinu M 42 je takovýmto přístrojem úchvatný.

Při rozhodování, jaký přístroj si pro pozorování pořídit, je dobré mít na paměti, že sebekvalitnější (a tudíž i velmi drahá) optika o menším průměru vám nikdy plnohodnotně nemůže nahradit dalekohled o velkém průměru. Pokud to tedy vaše finanční možnosti dovolují a váš zájem o astronomii je trvalý, je dobré se rozhodnout pro co největší průměr dalekohledu. Omezení "rozumných" rozměrů samozřejmě existuje i zde. Mějte na paměti, že sebevětší (přenosný) dalekohled vám nebude mnoho platný, pokud jej nebudete schopni vynést na pozorovací stanoviště sami, či za pomoci maximálně jedné další osoby.

Vlastní dostatečnost při přepravě dalekohledu je ale značnou výhodou. Pro vaši představu lze uvést, že dalekohled o průměru kolem 40 cm bude jen stěží lehčí než 50 kg, 30 cm pak bude vážit zhruba 25-40 kg, dle konstrukce. Pokud se vám zdá, že dosah 16 magnitud je pro vás zbytečný, tak se brzy přesvědčíte, že ať už je dosah vašeho přístroje jakýkoli, často nebude dostačující...


Pokud se nerozhodnete pro přenosnou montáž, ale pro stabilní paralaktickou montáž, je maximální rozměr dalekohledu omezen její nosností a především vašimi finančními možnostmi. Co se týče typu optické soustavy dalekohledu, je pro většinu aplikací vhodné volit zrcadlový dalekohled (za stejné peníze koupíte několikrát větší zrcadlový než kvalitní čočkový dalekohled). Zrcadlových soustav je však mnoho typů.

Cenově je nejvýhodnější typ newton, např. maksutov-cassegrain je při stejném průměru, stejném dosahu a kvalitnějším obraze cca 5x až 10x dražší. Rozhodně tedy doporučuji (pokud nechcete pozorovat pouze planety a Měsíc, kde se vám optika s velmi kvalitním obrazem vyplatí) koupit raději jednodušší optickou soustavu o větším průměru.

Co se montáže týče, pro vizuální pozorování vám dobře poslouží i jednoduchá dobsonova montáž. Paralaktická je mnohonásobně dražší a na vizuální pozorování je značně nepohodlná pro často velmi nevýhodnou polohu okuláru vůči zemi. Je však výhodou to, že není potřeba (pokud ovšem dobře funguje a je správně ustavená) dalekohled neustále posunovat za sledovaným objektem. Paralaktická montáž je však téměř nevyhnutelná při fotografickém a CCD pozorování.

Pokud si vyberete optický systém přístroje a průměr dalekohledu, zbývá zvolit dodavatele. V současné době je podstatně více možností, jak, kde a od koho přístroj zakoupit, než tomu bylo dříve. Ne vždy platí, že dražší znamená lepší. Platí to zejména pro přístroje vyráběné v USA, které jsou na naše poměry dost drahé (2x i vícekrát dražší než výrobky vyráběné zde) a zejména mechanické parametry montáží často vůbec neodpovídají jejich vysoké ceně. Dle mých zkušeností vidím jako vhodnou variantu zakoupení optiky u některého z tuzemských výrobců a dalekohled si z ní postavit, pokud ovšem s tímto máte nějaké zkušenosti. Spokojíte-li se s poněkud větší hmotností dalekohledu, je vhodné dalekohled nechat vyrobit kompletně. Materiál pro výrobu tubusu se pravděpodobně dá po dohodě s výrobcem zvolit. Pokud hodláte pozorovat CCD kamerou, asi vám nezbude než zakoupit přístroj zahraniční výroby (pravděpodobně z USA, tyto přístroje lze zakoupit u několika firem v ČR). Zde je však při výběru typu a výrobce "každá rada drahá".... Nelze totiž žádný přístroj v rozumné ceně plně doporučit. Pokud se rozhodnete koupit zahraniční výrobek, doporučuji volit spíše dražší typy od daného výrobce. Ani to vám sice nezaručí vysokou kvalitu, ale alespoň slušnou funkčnost, což u levných typů nelze příliš očekávat. Je možné, že i tuzemští výrobci budou v budoucnu vyrábět dalekohledy větších optických průměrů s montážemi vhodnými pro kvalitní práci s CCD technikou.

Závěrem bych rád uvedl, že velký či drahý dalekohled z vás neudělá "velkého" pozorovatele. Tím se můžete stát díky vaší píli a především díky častému pozorování. Přeji vám k tomu čistou a temnou oblohu!

Kamil Hornoch

Meade LX200: Instantní pozorovatel

Se slovem instantní se nejčastěji setkáte u kávy. Instantní jsou i polévky, fotografie ba dokonce vodní led. Během Astronomické expedice 1996 jsem se dokonce dostal k dalekohledu, který je určen instantním pozorovatelům.

Zázraky se dějí. Gymnázium ve Dvoře Králové si za 130 tisíc korun koupilo dalekohled Meade LX200 a jelikož k tomu došlo díky Jiřímu Erlebachovi, dlouholetému expedičníkovi, objevil se tento přístroj také v Úpici. K jeho převozu stačil kufr osobního automobilu.

Dalekohled je na první pohled moc pěkný. Opticky se jedná o kvalitní schmidt-cassegrain o průměru objektivu 25 cm s ohniskovou vzdáleností dva a půl metru. Je uchycen ve vidlici, která může být buď na azimutální, nebo na ekvatoreální montáži. Srdcem celého zařízení je počítač, který řídí všechny pohyby. Navíc obsahuje knihovnu s téměř 65 tisíci objekty (Messierovy objekty, vybrané NGC, IC a UGC objekty, jasné stálice a proměnné hvězdy, planety). Na ovládacím panýlku pak stačí naťukat příslušné číslo, zmáčknou GOTO a dalekohled nastaví objekt během několika vteřin do středu zorného pole. Pohybuje se rychlostí až devět stupňů za sekundu.

Aby dalekohled správně najížděl na požadované objekty, musí být dobře ustaven. Jelikož filozofií zařízení je, že první noc, kdy dalekohled použijete, můžete pozorovat stovky deep-sky objektů a všechny planety, není ani to příliš náročné. V azimutální sestavě stačí chvíli pointovat jednu z referenčních hvězd a dalekohled si sám dál počítá korekce. Meade si dokonce hlídá, aby nenarazil s rosnicí do montáže nebo aby nepřetočil kabely. Prostě paráda.

Jenže po několika nocích první opojení vyprchá. Zjistíte, že automatické navádění za objekty je v celku nuda. Zmizel totiž onen pocit "z dobrého úlovku". V našem případě nebyl naštěstí dalekohled zcela ustaven a tak nedojížděl úplně přesně. Pozorovatel tedy musel objekt dohledávat ručně. Takže pocit z vítězství alespoň částečně zůstal.

Velmi slabým se ale ukázal poddimenzovaný hledáček, horší než triedr. Jakmile se jen trochu orosil, nebylo s ním možné prakticky vůbec hledat. Problémy dělalo i ostření. U dalekohledu se pohybuje se zrcadlem, ne s okulárem. To si ovšem pokaždé krátce "dosedalo"; zaostření obrazu tedy vyžadovalo jemné ruce a trpělivost.

Opticky byl teleskop ve srovnání s jinými slušný. Asi dvacet metrů od něj stál cassegrain, který měl přibližně stejné parametry (25 cm průměr, ohnisko asi tři a půl metru), takže lze v klidu prohlásit, že Meade poskytoval lepší a ostřejší obraz. Vzhledem k tomu, jak náš cassegrain vypadá (neseřízený, matné zrcadlo) a jak pořád cestuje, není divu.

Možná vás napadne, zda má smysl takové zařízení kupovat... Pro fotografy a CCD pozorovatele je docela dobrým dalekohledem -- i když u delších expozic bude s ohledem na azimutální montáž vadit stáčení zorného pole. Určitě se také hodí na mnohé hvězdárny, kde může nahradit rozšířené refraktory typu coudé. Sto až dvě stě tisíc za dalekohled, který odpoledne vybalíte z beden, večer během půl hodiny ustavíte a pak s ním léta pozorujete (tedy pokud nevypnou proud), není příliš.

Na druhou stranu se ale proslýchá, že servis těchto "zámořských" observatoří není bůhvíjaký, navíc vás často přijde na značně nepříjemné částky. Proto i zkušení pozorovatelé radí: Pokud se chcete s několika málo přáteli kochat hvězdnou oblohou, nikoli fotografovat nebo "CCDovat", pak si raději kupte dalekohled typu dobson a několik kvalitních okulárů. Za poloviční cenu totiž pořídíte dvakrát větší zrcadlo.

Jiří Dušek