Přeměna vodíku na helium probíhá v nitru hvězdy hlavní posloupnosti -- pojmenované podle umístění v tzv. Hertzsprungově-Russellově diagramu -- devadesát procent času, který je jí vyměřen.

O jak dlouhou dobu se vlastně jedná? Odpověď se ukrývá za hmotností. V tomto ohledů představují hvězdy hlavní posloupnosti skutečně pestrou sešlost. Ty nejhmotnější, jež vydají na sto Sluncí, září jako ohromné pochodně i z druhé strany naší Galaxie. Naopak na opačném konci se choulí slabí červení trpaslíci s hmotností kolem 0,08 Slunce. Vyjma těch zcela nejbližších vlastně žádné zástupce této nejnižší váhové kategorie nespatříte.

Stejně různorodé je i množství jemného písku v přesýpacích hodinách, který dostaly do vínku od Stvořitele. Životní doba budulínka, jenž se vykrmil na dvacet Sluncí, nepřesáhne několik milionů roků. Naše mateřská hvězda dostala přiděleno 11 miliard let (blíží se přitom do poloviny) a takový trpaslík s poloviční hmotností tu bude ještě za sedmdesát miliard let. Pomalu doutnající nejlehčí hvězdné milířky vydrží celé biliony let.

I v této době ovšem dochází k vývoji uvnitř hvězdy, jež se odráží na viditelném povrchu. V centrálních oblastech se totiž pomalu usazuje heliový popel jaderného hoření, roste zde teplota a tedy i výkon. Například Slunce zvýšilo v uplynulých čtyři a půl miliardách letech svoji jasnost asi o třicet procent a průměr o takových pět procent.

 

Pokud je zrovna léto, musíte se zcela jistě podívat Barnardovu hvězdu. Tohoto červeného trpaslíka desáté velikosti najdete necelý stupeň severozápadně od 66 Ophiuchi. Jeho hmotnost se odhaduje na nicotných 0,12 až 0,17 Slunce. V porovnání s naší mateřskou hvězdou má tisíckrát menší zářivý výkon a desetkrát menší průměr. Ještě štěstí, že je tak blízko: 5,94 světelného roku. Vlastně je nejbližší hvězdičkou, kterou můžete zahlédnout alespoň z našich zeměpisných šířek. Ještě blíže je sytém alfa Centauri: hmotnost Proximy je kolem 0,1 Slunce a má hvězdnou velikost pouze 11,0 magnitudy. Zatímco Barnardův trpaslík má z těles za hranicemi Sluneční soustavy největší vlastní pohyb, jeden stupeň urazí za pouhých 350 let, dvojhvězda 61 Cygni se honosí jiným prvenstvím: jako u jedné z prvních se podařilo v roce 1830 určit její skutečnou vzdálenost od Země -- podle měření sondy Hipparcos leží 11,4 světelného roku daleko. Hmotnostmi i průměry se pohybují kolem poloviny Slunce. Na povrchu nejsou nijak výrazně teplé a tak si i vy určitě už v obyčejném triedru, byť nejlépe na stativu, všimnete jejich naoranžovělé barvy. Ve vyšší váhové kategorii než je naše Slunce je například Vega z Lyry. Její stáří se odhaduje na sto až tři sta milionů roků. Pro nás je ovšem důležité, že má hmotnost asi tři Slunce -- bude proto žít desetkrát kratší dobu. A mimochodem, vlivem precese zemské osy se za dvanáct tisíc roků stane "Polárkou". Zatímco dnes ji najdete padesát stupňů od severního nebeského pólu, naši prapraprapravnuci a prapraprapravnučky ji uvidí pouze čtyři a půl stupně daleko. S narůstající hmotností se prudce zkracuje doba, kterou má stálice v hotelu "Hlavní posloupnost" rezervovánu a zastihnout ji v jejím pokoji je pouze málo pravděpodobné. Takže poslední zastávkou bude z Ophiuchi. Pokud se na ni podíváte, pak se mrkněte i na kulové hvězdokupy v nejbližším okolí: Zatímco M 10 a M 12 určitě znáte, M 107 (NGC 6171) se v pronikavém pohledu amatérských očí příliš neutápí. Jako kruhová skvrnka o průměru několik úhlových minut bude vidět i v malých dalekohledech. Vraťme se ale zpět k z Ophiuchi. Její hmotnost se totiž počítá na několik desítek Sluncí a vše naznačuje, že je stále ještě na hlavní posloupnosti. Atrofovaná stálice o průměru asi deset Sluncí má povrchovou teplotu nad třicet tisíc kelvinů a zcela jistě zakončí svoji existenci explozí supernovy.