11./12.
srpna 1993
Se zapadajícím Sluncem bylo padesát účastníků Expedice Úpice '93 jako na trní. I když to ze začátku vypadalo spíš na déšť hydrometeorů, začali se všichni chystat na pozorování. Většina jen tak, pro potěchu oka, byla však vyčleněna speciální skupina nás zkušenějších, kteří měli pozorovat dle pokynů International Meteor Organization. Kolem čtvrt na devět jsme ulehli do spacáků a přesně o půl začali první interval.
Netrval dlouho. Pouze do devíti hodin a devíti minut, kdy se v protokolu objevil zápis: "přišla totální deka". Během oněch 39 minut ale všech šest pozorovatelů spatřilo 13 Perseid, což po přepočtu na radiant v zenitu a mezní hvězdnou velikost 6,0 mag vedlo k tzv. zenitové hodinové frekvenci (dále též ZHR) 96 meteorů za hodinu.
Několik minut po jedenácté se postupující teplá fronta nad Úpicí umoudřila a protrhala se (oblačnost zhruba 50 procent) -- výsledkem byla ZHR 66 meteorů za hodinu.
Třináct minut před půlnocí se obloha opět neprodyšně pokryla mraky. Už to vypadalo, že definitivně. Ti co vydrželi, však nelitovali. V 1:21 UT se objevilo v mracích velké "okno", které vydrželo víc jak dvacet minut. Během nich se objevilo 23 Perseid (ZHR 95 met.h-1), z toho dokonce čtyři "mínusky". Poté se opět na kratičký moment zatáhlo, aby se čtyři minuty po druhé až na ojedinělé mráčky rozjasnilo úplně.
Bác, bác, bác -- meteory začaly létat.
Někdy i dva najednou, všechny jasné, skoro každý se stopou, modré, modrožluté, žluté.
Během třinácti minut jich bylo sedmnáct (při mhv 5,4 mag byla tedy ZHR 420 meteorů za hodinu), devět z nich přitom bylo jasnějších Capelly, v posledním krátkém intervalu dokonce jeden dosáhl mínus čtyři a půl magnitudy a zanechal za sebou sedmnáctisekundovou stopu!
Opět se přihnaly mraky, létavicím to však nevadilo -- každou chvíli se nějaká mihla v některé z nesčetných děr, pár z nich dokonce prosvítilo samotný mrak. Vypadalo to jako zvláštní letní bouřka -- blýskalo se, ale hromy chyběly...
Ve 2:27 UT se oblačnost začala ztrácet, začalo ovšem i svítat. Osm minut před třetí za mezní hvězdné velikosti 2,5 mag naše skupina oficiálně skončila poslední interval, ve kterém byla zenitová hodinová frekvence "jen" 350 meteorů za hodinu. Balilo se, vesmírné divadlo skončilo.
Perseidy se s námi ještě rozloučily parádní mínus šestkou na úplně modré obloze bez jediné hvězdy.
12./13.
srpna 1993
Po přechodu teplé fronty se z večera udělala i v Úpici velmi pěkná obloha: Čistý průzračný vzduch, vynikající dohlednost, mezní hvězdná velikost kolem 6,5 magnitudy. Snad jenom u obzoru vadilo pár oslnivých výbojek odolovské věznice.
Zpočátku jsem se spolu s ostatními vyškrabal na vodárnu, kterou jsme překřtili na "božský Olymp". Povznesl jsem se tak nad ty věčně otravné lidičky, blíž k nebesům a opět sledoval meteory jen tak, bez dalekohledu. Ony pomíjivé stopy jemné meziplanetární látky.
Nelitoval jsem: Svatý Vavřinec plakal víc než intenzivně, zářivou Mléčnou dráhu jsem si při letmém pohledu spletl s otravnou oblačností... Najednou jsem si připadal jako v ohromném skleníku s nádhernou klenbou zemské atmosféry, za kterou na mne mrkaly strnulé světlušky. Vpíjel jsem se do nekonečného vesmíru, až jsem se tam úplně ztrácel...
O jedné delší přestávce jsem to nevydržel, sešel mezi pozorovatele a kouknul na pár objektů vzdáleného vesmíru. Byly nádherné -- zřetelně prokreslené temné mlhoviny, stejně jako zářící vakuum plynu a prachu -- avšak já brzo zase podlehnul volání vizuálů. Vzduchem se neslo volání "STOP!" i v okamžiku, kdy jsem uléhal do spacáku.
Nelitoval jsem: Noc to byla nádherná, provoněná dýmkou Zdeno Grajcara. Padaly jasné i slabé hvězdy, tu a tam, jak se patří na vzácné koření, přilétla i mínus šestka...
Příroda navíc, bezesporu zcela nechtěně, připravila další názornou demonstraci -- demonstraci konečné rychlosti zvuku. Při jasném meťásku přicházel výkřik "STOP!" od druhé skupiny pozorovatelů, vzdálené tak sto padesát metrů, se zřetelným zpožděním...
Vše skončilo až nad ránem, kdy se objevily první mraky -- předvoj studené fronty. Ulehnutí do boroviček na úplný závěr této nezapomenutelné noci pak korunoval Merkur, plápolající jen několik stupňů nad obzorem. Jó, to byla paráda.