:: Navod na pouziti vesmiru ::

Nezdá se to, ale v našem přehledu odborných programů, kterých se mohou účastnit i amatéři, jsme stále ještě neskončili. Zapomněli jsme se totiž zmínit například o vizuálních dvojhvězdách.

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že bychom bez těchto stálic -- obíhajících kolem společného těžiště -- neznali dostatečně věrohodně hmotnost jediné hvězdy ve vesmíru. Vždyť jenom kombinace orbitálních parametrů dráhy a vzdálenosti od Země dává s využitím třetího Keplerova zákona konkrétní, lehce ověřitelný, výsledek. Na hmotnostech a zářivých výkonech je přitom postavena celá současná astrofyzika...

Z tohoto úhlu pohledu se může zdát zarážející fakt, že seznam dobře ohledaných fyzických dvojhvězd s dostatečně přesně určenou dráhou (a v důsledku i dalších parametrů) čítá kolem dvou set exemplářů. Ba co víc: Charles E. Worley z U. S. Naval Observatory na sklonku osmdesátých let dvacátého století odhadoval, že zhruba devadesát procent z nich stojí na vizuálních pozorování celé řady profesionálních i amatérských pozorovatelů. Ano, v době moderní techniky, přicházejí velmi důležitá měření pozičních úhlů a vzdáleností (ze kterých se dráhy modelují) právě od speciálních okulárů vybavených nitkovým křížem či jiným důmyslným zařízením.

Aby toho nebylo málo: v dodnes udržované databázi vděčíme za polovinu z 900 tisíc pozorování dvojhvězd jenom patnácti lidem! Je to ohromující, ale právě tato drobná skupinka oddaných hvězdářů v posledních dvou stoletích systematicky proměřovala změny u známých párů a všem ostatním odborníkům tak umožnila jejich (a nejen jejich) další výzkum. Tři z těchto hrdinů, kteří se nesmazatelným písmem zapsali do análů světové astronomie, byli přitom ryzí amatéři: Ital Ercole Dembowski, Francouz Paul Baize a Američan Sherburne Wesley Burnham.

Otázka, zda nadále proměřovat fyzické dvojhvězdy, má tedy vyhýbavou odpověď: zřejmě ano. Perioda oběhu se u většiny párů počítá na desítky až stovky roků a k věrohodnému určení dráhových elementů musíme disponovat měřením alespoň z větší části oblouku či ještě lépe hned několika otoček. To ovšem vyžaduje obdobně dlouhé řady pozorování... Přitom ve světě dnes existuje jenom několik málo profesionálů, kteří by se tímto nezáživným, ale pro ostatní velmi důležitým projektem zabývali. A jelikož je v posledním vydání Washingtonského katalogu vizuálních dvojhvězd více než 78 tisíc párů, nemohou je v žádném případě uhlídat!

Nijak velkou spásou přitom nejsou ani nejrůznější elektronické přehlídky. Málokterá je dostatečně systematická a navíc zaměřená právě tímto směrem. A třeba z databáze sondy Hipparcos -- pokud je mi známo -- zatím tyto informace nikdo ven nedostal. Navíc -- většina těchto misí trvá jenom omezenou dobu -- my však musíme dvojhvězdy sledovat pořád! No a právě tady se oddaným amatérům (ve spolupráci s profesionály) nabízí velká šance.

I ve 21. století bude totiž o ruční měření blízkých stálic zájem. CCD kamery nejsou v tomto případě nijak výrazným ulehčením. K pozorování přitom nepotřebujete výjimečné pomůcky: dalekohled o průměru objektivu alespoň dvacet centimetrů (nejlépe čočkový) a mikrometr, se kterým proměříte úhlovou vzdálenost s chybou kolem 0,05 vteřiny. Jeho cena záleží na konstrukci a odhadem se pohybuje kolem desítek tisíc korun. A pak už jenom výdrž -- několik desítek následujících roků.

Kresba archiv

Zatímco sledování dvojhvězd je stará záležitost, o kterou postupně přestává být zájem, ve světě existuje celá řada jiných nových projektů, o něž zájem ještě není. Tu a tam je to proto, že vyžadují nákladnější vybavení, tu a tam proto, že se pohybují teprve v říši fantazie.

V minulých letech se například organizovalo pozorování úkazů souvisejících se čtveřicí největších Jupiterových měsíců: fotometrická měření jasnosti během zatmění a zákrytů planetou (a také jednotlivými satelity navzájem) pomáhala kontrolovat a následně i zpřesňovat dráhové elementy jednotlivých těles. Ve výsledku tak dávaly velmi důležitou informaci pro navigaci umělé družice Galileo. Při těsných průletech bylo nezbytné znát polohu měsíce s nejvyšší možnou přesností. Chyba několik set kilometrů mohla být osudná!

Dříve především vizuální odhady -- pořizované podobně jako při sledování proměnných hvězd -- dnes nahradily přesnější CCD kamery. Tato měření se navíc používají k odhadům průměru Jupiteru, jeho zploštění a třeba i ke studiu aerosolů v atmosféře planety. To vše ryze na profesionální úrovni.

Velkým hitem se v nejbližší době může stát také hon na optické protějšky gama záblesků. Koho by to napadlo, že? Čím dál tím častěji se totiž ukazuje, že zahlédnutí těchto podivuhodných objektů vyžaduje dva, svým způsobem protichůdné, přístupy:

Velmi velký dalekohled, který se příslušným směrem podívá několik hodin či dokonce dní poté, co z hlubin přijde sprška fotonů gama.
Malý, amatérům dostupný dalekohled, jenž se ovšem na správné místo namíří ihned po záblesku.

Věnujme se samozřejmě druhé z možností. Teoretické odhady naznačují, že se jasnost typického optického protějšku gama záblesku po desíti minutách pohybuje kolem 12 až 15 magnitud. Za hodinu od dramatické události klesne na 15 až 17 magnitud a za další tři na 17 až 20 magnitud. Tedy někam k hranici přístrojových možností amatérů.

Světelné křivky pohasínajících zdrojů jsou přitom pro profesionály nesmírně zajímavé -- spolu s řadou dalších měření z pozemských a především kosmických detektorů jsou totiž jedním z mála klíčů k vysvětlení této záhady druhé poloviny dvacátého století.

Jediné co k pozorování potřebujete, je dalekohled se CCD kamerou, štěstí na jasnou oblohu (každý den je zachycen v průměru jeden záblesk) a především bleskovou informaci o přesné poloze jevu. Tu vám prostřednictvím Internetu zprostředkuje síť umělých družic a meziplanetárních sond s detektory vysokých energií na palubě. Podivuhodné alerty distribuuje společnost AAVSO a v závislosti na satelitu, jenž gama záblesk zaměří, vám ho e-mailem, zprávou na mobil či pager dodá několik sekund až hodin po události.

Samozřejmě, že existuje řada dalších, zajímavých možností, ve kterých může být amatér velmi prospěšný. Namátkou lze jmenovat třeba "kolorimetrii" slabých stálic či zcela novou spektroskopii s nízkým rozlišením. Jde však o okrajové aktivity.