Na rozdíl od profesionálů z ostatních přírodovědných oborů mají astronomové-živnostníci jednu velkou výhodu: Stojí za nimi ohromná armáda anonymních amatérů. Ba co víc, k celkovému poznání vesmíru přispívají hned třemi různými způsoby: spoluprací na vědeckém výzkumu, vzděláváním široké veřejnosti a velmi důležitým nátlakem na politiky a státní orgány --myslíme tím samozřejmě nátlak ve prospěch vědy.

V tomto seriálu, jak už naznačuje úvodní provolání, se samozřejmě pokusíme ohodnotit především první vklad -- tedy odborná pozorování nadšených amatérů. Do této kategorie evidentně spadají i pracovníci či spolupracovníci českých a slovenských "lidových" hvězdáren. Pokud ovšem -- v dnešních podmínkách utajeným zázrakem -- neprovozují špičkový výzkum. V tomto slova smyslu mne ale napadají jenom dvě instituce: především Observatoř na Kleti a částečně brněnská hvězdárna.

Je bez diskuse, že v minulosti amatéři značným způsobem přispěli k vědeckému pokroku. A vlastně není divu. Pozorovací technika nebyla až do poloviny dvacátého století nijak komplikovaná a v mnoha případech byl úspěch pouze otázkou nápadu a buldočí píle. Edward Emerson Barnard (1857-1923), člověk bez klasického vzdělání, objevil řadu komet, sestavil katalog temných mlhovin a jako vynikající fotograf pořídil téměř dokonalý atlas Mléčné dráhy. Jean Louis Pons (1761-1831) nalezl první vlasatici jako vrátný marseillské observatoře, pod 37. objevem byl již podepsán jako ředitel hvězdárny ve Florencii.

Pokud bychom zůstali na poli kometární astronomie, jmenujme ještě sedláka a z našeho pohledu zdatného pozorovatele Johanna Palitzsche (1723-1788), jenž o vánocích 1758 jako první nalezl Halleyovu kometu.

Nadšenci mimo bezpečí profesionálních ústavů ale přiložili polínka do vědeckého ohně i na jiných frontách. Američan Grote Reber byl těsně před druhou světovou válkou jediným radioastronomem na světě. Ze svých skromných prostředků na zahradě postavil velkou anténu a objevil tak řadu dnes notoricky známých zdrojů rádiového záření. Australan Robert Ewans se pro změnu před několika málo roky "proměnil" v živý kombajn na supernovy a systematickým prohlížením okolí řady vzdálených galaxií výrazně přispěl ke studiu těchto velkolepě umírajících hvězd. Francis Baily, Richard Carrington, Camille Flammarion, William Herschel, Heinrich Olbers, William Parson, Leslie Peltier či Isaac Roberts... ti všichni se k astronomii dostali jaksi náhodou a přesto v jejích dějinách zanechali nesmazatelnou stopu.

Nezadržitelný vývoj techniky či pokyn bohyně Uránie tomu chtěl, aby amatéři kolem druhé světové války ztratili dech. Jednoduše přestali konkurovat obřím dalekohledům, citlivým detektorům a komplikované elektronice velkých observatoří. Stejně tak se rychle proměnil způsob práce: individualitu nahradila týmová spolupráce -- stále však s jedním, dvěma tahouny na špici.

Armáda dobrovolníků se tehdy se svými skromnějšími dalekohledy zaměřila na studiu těles, kterých je "moc", které se mění pomalu, eventuálně u kterých je nezbytné pokrýt velké území. Většina projektů jednoduše využila faktu, že profesionálové stíhají sledovat jenom ty nejzajímavější vesmírné události. Na širší záběr pak chyběly jak lidské síly, tak i technika, čas a peníze.

Pro systematický sběr na první pohled nijak atraktivních informací byli amatéři přímo stvoření -- dokonce po dobu mnoha desetiletí či celého století. A protože je v řadě případů lepší alespoň "špatné" pozorování než vůbec žádné, zdálo se všechno v naprostém pořádku. Navíc se důmyslným zpracováním rozsáhlých souborů "špatných" daly tu a tam získat docela rozumné a použitelné výsledky.

Od padesátých let 20. století tudíž byla role amatérů jednoznačná: sloužili jako "pilné včelky", které snášely drobné střípky do celkové plástve skládané profesionály. Vznikla řada proměnářských i meteorářských skupin, objevily se programy zaměřené na sledování planet, Slunce...

Bohužel v osmdesátých letech došlo ke krizi: Jako by z čistého nebe se objevil zvláštní konflikt mezi pracovitými amatéry a profesionály, kteří se přestali o získávaná data zajímat. Ostatně platí dodnes, že se řada vědců na výsledky amatérských pozorovatelů dívá skrz prsty. I přesto, že mnozí profesionálové začínali kariéru právě v amatérských spolcích.

Proč? Na první pohled se zdá, že svou roli hraje vžitá nedůvěra k "neakademickému" světu, hlavním důvodem však zůstávají nekvalitní lidské oči.

Jistě, vminulosti sice byli i profesionálové odkázání jenom na zrak, z dnešního pohledu se však jedná o nepříjemný detektor: O grafickém výstupu či digitalizaci pořízených dat si můžete nechat jenom zdát. Oči se nedají kalibrovat, každý "exemplář" má jinou citlivost, navíc jeho kvalita podléhá náladám majitele... Aby toho nebylo málo, oči špatně odhadují drobné variace změn jasnosti bodových zdrojů, stejně jako jejich rychlé změny, navíc skutečnost mnohdy zkreslují a někdy si věci úplně vymyslí! V kombinaci s pomalou reakcí lidského organismu jsou tak na většinu dnešních pozorovacích programů zcela nepoužitelné.

Vztahy mezi amatéry a profesionály se mírně oteplily až na sklonku dvacátého století. S příchodem masově vyráběné elektroniky, tedy počítačů, CCD kamer a Internetu, se nadaný pozorovatel opět mohl věnovat hodnotnému základnímu výzkumu. Bariéru nedůvěry však prorazili jenom výjimeční pozorovatelé, neskonale pilní, velmi pečliví a především úzce spolupracující s rozumnými profesionály. Výše investic -- ať už na nákup nezbytných zařízení, či obětovaného času -- je však řadí spíše mezi poloprofesionály či obyčejné "chudé" profesionály. Ne nadarmo se přece říká, že pořádně lze dělat jenom jednu věc.

Mám však pocit, že budoucnost "pilných včelek" i "poloprofesionálů" není v žádném případě růžová. Především po příchodu robotizovaných dalekohledů, které budou oblohu systematicky prohledávat s dostatečným dosahem a dostatečně rychle. Už dnes se přece daří podobným kombajnům objevovat jednu supernovu či novu za druhou, neuniknou jim ani slabé komety a drobné planetky. Tedy pozorovací programy, jež byly až donedávna doménou amatérů.

Samozřejmě je možné, že si amatéři i v následujících rocích najdou mezi vědeckými projekty s širokým záběrem patřičné, úzce specializované skulinky, ve kterých budou schopni konkurovat profesionálům. Ohromnou parketou je i spolupráce na analýze shromažďovaných dat: Už dnes je záplava nejrůznějších měření natolik intezivní, že jsou z toho nešťastni samotní tvůrci jednotlivých projektů.

Na druhou stranu ale nelze tento způsob studia příliš přeceňovat -- je jisté, že jednotlivé řešitelské týmy s přednostním přístupem "vyzobou" z většiny přehlídek to nejzajímavější. Navíc, pomineme-li běžné ochranné lhůty, nebudou data většinou přístupná v plném rozsahu. Kromě toho je pravděpodobné, že v mnoha případech bude zpracování pozorování či nezbytná analýza nad síly jednotlivce, jenž nemá podporu rozsáhlých týmů a patřičně bohatých grantových agentur.

Bohužel se zdá, že řada pozorovacích projektů s mnohaletou tradicí na tuto skutečnost nijak nereflektuje. Dál si žije svým zaběhnutým rituálem a organizuje tradiční sběr záznamů získaných u dalekohledů celého světa. Nikoho už ale nezajímá fakt, že jejich výsledky -- nesmírně užitečné třeba v polovině dvacátého století -- jsou na prahu století jedenadvacátého zbytečně investovaným časem a vyplýtvanou ochotou -- bezpochyby potřebnou jinde. Možná je to jenom setrvačnost, která brání změně celkové filozofie a v krajním případě i ukončení dlouhé řady pozorování. Možná je to proto, že jen pár projektů vedou skuteční profesionálové, kteří intenzivně využívají získané výsledky, byť se vedoucí většiny společností snaží dokázat na nejrůznějších příkladech opak. Také je možné, že hvězdárny organizují pozorovací programy (nebo se jich "jenom" účastní) z diplomatických důvodů: vyjímá se to docela pěkně ve výroční zprávě předkládané zřizovateli.

Koho pak zajímá, že většina pořízených záznamů -- při nezanedbatelné investici lidských i finančních prostředků v součtu přesahujících i několik set tisíc korun ročně -- končí v zaprášených regálech rozsáhlého archivu, o který profesionálové projeví zájem jednou za pár let? Možná...

Ale aby nedošlo k mýlce: nehodláme nikoho za nic odsuzovat. Je přece věcí každého, jak naloží se svým časem i prostředky, a je-li na prvním místě zábava a pocit z příjemně stráveného času, pak není o čem diskutovat. Pouze se pokusíme zjistit, zda jsou prostředky v případech, kdy jde o samotný pokrok vědy, investované rozumně a jak moc o takto získané výsledky vlastně stojí samotní profesionálové.