Jsou
dnes ještě k něčemu kresby (eventuálně CCD snímky) planet jako je Mars,
Jupiter či Saturn? "Jestliže je pozorovatel zručným a kritickým kreslířem
(tedy zakresluje jen to, co spolehlivě vidí), pak soudím, že jeho ucelená
řada pozorování Jupiteru (po celou opozici) má stále cenu. U Marsu rozlišení
běžných dalekohledů obvykle nestačí k zachycení obvyklých meteorologických
jevů. Užitečné mohou být tak jen studie zachycující např. vývoj globální
prachové bouře," prozradil nám hned na úvod Zdeněk Pokorný z Hvězdárny
a planetária Mikuláše Koperníka v Brně, který se v minulosti sledováním
planet zabýval.
V průběhu první poloviny dvacátého století bychom skutečné odborníky zkoumající velká tělesa Sluneční soustavy spočítali na prstech jedné ruky. O poznání alespoň některých zákonitostí života sousedních světů se proto velkou měrou zasloužili právě amatéři, kteří vysedávali u okulárů větších dalekohledů a pečlivě vykreslovali jemné detaily na drobných kotoučcích vlnících se pod náporem neklidné zemské atmosféry. Pak ale přišel Sputnik 1 a s ním i první meziplanetární sondy...
Najednou se zdálo, že kresby pořízené ze Země nemají žádný význam. Záběry z prolétajících observatoří oplývaly množstvím detailů a fantastickou ostrostí a snímky z umělých družic tvrdě převálcovaly nepříliš nápadité skici amatérských kreslířů. Navíc padla i další hranice: oko sice dokáže číhat na kratičké okamžiky, kdy se uklidní vzduch, a z neklidného obrazu vytáhne mnohem jemnější detaily než třeba fotografie, ale na druhou stranu -- kdo by mu z odborníků věřil. Chtěně či nechtěně si vymýšlíme a každá kresba je plná řady objektů, které ve skutečnosti neexistují... Marinery, Vikingy, Marsy, Veněry či Voyagery prostě zlikvidovaly pozemské pozorovatele.
A tak je tomu i dnes. Amatéři už nejsou a nikdy ani nebudou hlavním zdrojem informací o dění na sousedních planetách. Jejich místo v této astronomické disciplíně nicméně stále ještě zrušeno nebylo. Vyjma červeného Marsu není a ještě hodně dlouho nebude žádná planeta pod nepřetržitou kontrolou umělých družic či alespoň kosmických observatoří na oběžné dráze Země. Všechny ty ohromující záběry, které překypují až rafinovaně komplikovanými detaily, vznikly většinou při krátkých značně omezených návštěvách.
Pokud však chceme pochopit globální jevy na jednotlivých planetách, nemůžeme se omezit jenom na studium těchto krátkých momentek. Sebelepší záznamy dlouhé jeden dva roky nám o atmosférických jevech řeknou pramálo -- hodláme-li poznat jednotlivé nuance, musíme využít i jiné zdroje. Byť ne tak pohledné.
Právě v tom je hlavní deviza nadaných amatérů. Profesionálové, kteří jsou rádi, když jednou za pár měsíců získají u velkého dalekohledu několik po sobě následujících nocí, se z principu nemohou věnovat rutinnímu studiu. Vzhledem ke grantovým systémům by navíc riskovali nejen kariéru, ale v důsledku i ztrátu zaměstnání.
V minulosti proto celá řada profesionálů aktivně využívala záznamy zprostředkované amatéry. Do kampaně Mars Watch '88 známé společnosti The Planetary Society se zapojilo na pět stovek amatérů, kteří pořídili několik tisíc použitelných kreseb. Známá Jet Propulsion Laboratory běžně spolupracuje s dobrovolnými pozorovateli, jejichž fotografie i kresby slouží k sestavování podrobnějších map.
Na druhou stranu ale počet špičkových amatérů, kteří se spíše řadí mezi poloprofesionály, spočítáte na prstech jedné ruky. Za všechny jmenujme Američany Donalda Parkera či Jeffa Beishe, kteří díky několika grantům či sponzorským příspěvkům pozorovali Mars na Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile či na jiných místech.
Na jaká tělesa je tedy vhodné se zaměřit? Zdá se, že výhradně na Jupiter a Saturn. Na drobných kotoučcích Merkuru a Venuše, stejně jako na vzdáleném Uranu a Neptunu, nic zajímavého neobjevíte. A pokud ano, půjde nejspíš o fantazii, které jste poněkud popustili uzdu. Častý cíl menších dalekohledů -- Mars, je pro změnu v posledních letech pod důkladnou kontrolou pozvolna se rozrůstající rodiny umělých družic. Ovšem i tak se mohou vaše záznamy hodit -- k navázaní starších kreseb na moderní fotografie, navíc při nečekaném (a nemálo pravděpodobném) výpadku některé z nich mohou být docela žádaným zbožím.
Nejcennější jsou ale systematické portréty plynného obalu dvou největších planet Sluneční soustavy. Sonda Galileo se vzhledem k poškození hlavní antény omezila jenom na vybrané záběry, navíc v září 2003 definitivně zanikla v Jupiterově atmosféře, Cassini sice k Saturnu dorazí už na skolnku roku 2004, avšak nebude ho zkoumat déle než několik roků. Žádná jiná velká meziplanetární výprava -- vyjma Marsu -- se přitom do těchto částí Sluneční soustavy v prvním desetiletí 20. století neuskuteční... Amatérská pozorování tak mohou poskytnout důležité údaje nejen pro studium dlouhodobých změn, ale též o náhlých, nečekaných událostech, na které se pak zaměří sofistikovanější detektory. Názorným příkladem je tzv. Velká bílá skvrna, která se zhruba v třicetiletých cyklech zjevuje v "mírných" šířkách planety Saturn. Stejně se objevují a vzápětí i mizí tmavé i světlé skvrny na Jupiteru.
Pokud si ovšem dáte tu práci a zkontrolujete si patřičné webovské stránky, ihned zjistíte, že o kresby -- byť sebelepší -- už nemá dneska nikdo zájem. Všechny projekty se omezují výhradně na CCD snímky. Ostatně není divu. I sériově vyráběná kamera v kombinaci s dalekohledem o průměru mezi dvaceti a čtyřiceti centimetry totiž poskytuje vcelku slušné záběry. Z nich si přitom můžete vybrat ty nejostřejší, které nakonec pomocí dostupných algoritmů ještě doostříte. Ve výsledku tak získáte záběry s rozlišením až 0,8 úhlových vteřin na pixel. A to je skutečně dobré.
Jenže studuje dnes systematicky někdo dění v atmosférách velkých planet? Nebo se stále "jenom" analyzují záběry ze sond, eventuálně Hubblova dalekohledu? Odpovídá opět Zdeněk Pokorný: "Existuje několik center, kde se zpracovávají CCD snímky Jupiteru právě za účelem systematického sledování změn v atmosféře planety. K pozorování se používají dalekohledy o průměru 30 až 60 centimetrů. Tato mravenčí práce se zhodnotí možná za delší dobu (např. při testování různých teorií celkové atmosférické cirkulace planety), je ovšem stejně potřebná jako kupříkladu patrolní pozorování velkého souboru proměnných hvězd."
Sběrem dat se zabývá například americká Association of Lunar and Planetary Observers (ALPO). Zřejmě je ale nijak neanalyzuje a jejich čtvrtletní žurnál se většinou omezuje na suché nic neříkající statistiky. Konkrétně o CCD záběry Jupiteru má pak zájem projekt New York State University -- The International Jupiter Watch (IJW).
| resumé:
Pozorování planet je bezesporu zajímavé a pokud máte k dispozici trochu lepší dalekohled, může vést i k podrobné mapě atmosféry či povrchu některé ze sousedních planet. Pokud ale chcete přispět ke skutečnému odbornému výzkumu, nezbývá nic jiného, než si koupit dalekohled se CCD kamerou. Navíc musíte zvládnout techniku zpracování elektronických záběrů. Teprve pak bude mít o vaše pozorování zájem řada profesionálů. |
doporučené linky: