Je
zřejmé, že doba zručných kartografů, kteří u dalekohledu tvořili nádherné
mapy Měsíce, je neodvratně za námi. Lidské oko se sice dokáže férově
poprat s neklidně rušivou zemskou atmosférou, avšak s rozlišovací schopností
kosmických observatoří soupeřit nemůže. Nové mapy a atlasy určitě vzniknou
i v budoucnu, podkladem pro ně však budou už jenom ostré fotografie
a elektronické záběry z umělých družic.
Přesto všechno ale může mít bedlivé sledování měsíčního povrchu vědecký půvab. Už řadu desetiletí totiž existuje domněnka, že Měsíc není zcela mrtvým tělesem. V různých soupisech najdete až několik tisíc vizuálních pozorování jasných skvrn, záblesků, oparů či dočasných zabarvení měsíčního povrchu. V záznamech, které sahají do hluboké minulosti, přitom figurují taková známá jména jako William Herschel, Wilhelm Struve či Emerson Barnard. Tu a tam byl některý z "úkazů" dokonce detekován fotograficky či spektroskopicky.
Tyto tzv. měsíční přechodné jevy (anglicky Lunar Transient Phenomena, zkráceně LTP) mohou mít na svědomí výrony podpovrchového plynu stimulované slapovým působením Země na těleso Měsíce či jemný prach vznášející se nad povrchem díky elektrostatickým silám... Teorií je celá řada a skalních zastánců podobných jevů jakbysmet.
Problém je ale v tom, že se přes rozsáhlé databáze a často poměrně důvěryhodné pozorovatele, stále ještě vede diskuze o tom, zda jsou tyto jevy vůbec reálné. Lidské oko, které není prosté řady nedostatků, lze totiž snadno ošálit. Každý pozorovatel vám potvrdí, že se při soustředěném pohledu v zorném poli běžně objevují nejrůznější mžitky, včetně krátkých záblesků. Pozorování kosmických sond (či astronautů na oběžné dráze kolem Měsíce) pak ovlivňuje rušivé kosmické záření interagující se sítnicí či křemíkovým čipem.
"Tajemné jevy" však mohou mít na svědomí i nejrůznější události v zemské atmosféře, především selektivní lom světla, prolétající umělé družice a jak se ukázalo při posledním návratu Leonid i dopadající meteroidy.
K potvrzení domněnky, že na povrchu Měsíce skutečně tu a tam dochází k zajímavým událostem, prostě stále ještě chybí jakékoli skutečně věrohodná, z několika nezávislých zdrojů ověřená pozorování. Dokonce i ty nejskálopevnější případy, které se už řadu roků považují za učebnicový důkaz existence LTP, mají své trhliny a lze je poměrně snadno vysvětlit jiným způsobem.
Příkladem může být "výron" plynu nad vrcholem kráteru Alphonsus, jenž v listopadu 1958 a poté i v říjnu 1959 dokonce i spektroskopem sledoval Nikolaj A. Kozyrev z Krymské observatoře. Pozorování už v té době vyvolala značnou nedůvěru. Pomineme-li fakt, že je možné -- na spektrech značně nenápadné -- změny vysvětlit i jiným způsobem, kvalitu nahlodávají i jiné Kozyrevovy spektroskopické "objevy": Ionizovaný dusík v atmosféře Venuše, čpavkové halo kolem Saturnových prstenů či nápadná vodíková atmosféra kolem Merkuru... Ani jeden neprošel nemilosrdným testem času. Přesto všechno je legenda o věrohodném Kozyrevově pozorování nadále omílána v řadě astronomických učebnic.
Nejistotu, která kolem přechodných jevů panuje, dokumentuje i případ "ze sondy Clementine". Po srovnáním dvou záběrů pořízených s odstupem několika dní se v okolí kráteru Alphonsus objevila dvojice skvrn, které zřetelně změnily zabarvení. Po čase se ale ukázalo, že proměna byla výsledkem špatné kalibrace záběrů, nikoli skutečnou událostí... Reálnost přechodných jevů nepotvrdil ani rozsáhlý projekt NASA ze druhé poloviny šedesátých let. V průběhu tří tisíc hodin pečlivého sledování vybraných částí Měsíce pomocí televizní kamery a dalšího technického vybavení, které by odhalilo jakékoli proměny větší než dvě úhlové vteřiny, se nepodařilo narazit ani na jeden podezřelý případ. A to i přesto, že několikrát dalekohled zacílili na místa, kde vizuální pozorovatelé "něco" viděli. Dodejme, že se na experimentu podílel Allen Hynek ze Severozápadní univerzity, který byl vědeckým poradcem v jiném známém projektu "Blue Book", seriózně zkoumajícím fenomén ufo.
|
|
|
Videozáznam
záblesku na povrchu Měsíce při pádu meteoritu z roje Leonid v
roce 1999, zachycený Davidem Dunhamem z International Occultation
Timing Association. Záblesk měl jasnost 3 mag a je pouze na dvou
televizních snímcích.
|
Pravda je tedy jediná: hon na přechodné měsíční jevy je podobný honu na příšeru Lochness a na sklonku dvacátého století zasluhuje stejného ztracení jako před sto roky kanály na Marsu.
I když, alespoň jeden druh záblesků reálný je – vzniká při dopadech menších či větších meteoritů. V historicky nedávné době je například docela rozumně dokumentováno pozorování z 15. listopadu 1953, kdy astronom-amatér Leon H. Stuart uprostřed měsíčního disku vyfotografoval nápadný světlý bod. O padesát roků později zde sonda Clementine identifikovala světlý (tj. mladý) kráter o průměru jeden až dva kilometry, který mohlo vytvořit těleso o velikosti asi čtyřicet metrů. Záblesky na měsíčním povrchu byly potvrzeny i na videozáznamech při meteorickém roji Leonid v roce 1999 a následně při několika dalších rojích. Pokaždé ale šlo o úkazy mnohem slabší než v případě pozorování z roku 1953. Průměry takto vytvořených kráterů však dosahují maximálně několika metrů, takže je nelze spolehlivě identifikovat.
S Měsíce jako takovým je ale spojen ještě jeden nadmíru zajímavý úkaz: zatmění, kdy náš vesmírný soused vstoupí z části či úplně do stínu Země. Ponechejme stranou malebnost celého úkazu, jenž dosud neztratil romantické kouzlo. Pokud se mluví o odborném pozorování zatmění Měsíce jednoduchými prostředky, narazíte v literatuře na dvě možnosti:
- Ocenění zabarvení úplného zatmění podle tzv. Danjonovy stupnice.
- Měření vstupů vybraných kráterů do plného zemského stínu (a samozřejmě i opačně, tedy výstupů).
Danjonova stupnice je tak nejvýš zajímavou kuriozitou, která nemá žádný vědecký význam. Hodí se jenom pro ilustrační účely k popisu barevného podání minulých zatmění.
Měření okamžiků vstupů jednotlivých kráterů do plného zemského stínu neslouží ani tak k poznání našeho souseda, jako spíš ke studiu atmosféry. Právě tímto způsobem lze určit velikost a tvar zemského stínu a tak i některé proměny svrchní částí vzdušného obalu. Navíc je poměrně citlivým senzorem monitorujícím optickou hloubku stratosféry ovlivňovanou aerosolem z vulkanických erupcí. Proto se zcela logicky při každém úplném zatmění organizují patřičné pozorovací kampaně (ostatně ve Hvězdářské ročence vždy vychází mapka s několika desítkami vybraných kráterů, které jsou pro měření vstupů a výstupů obzvlášť vhodné).
Na druhou stranu je ale rozumné prozradit, že alespoň o data pořízená na území v české i slovenské republiky žádný profesionál zájem nikdy neprojevil. Pozorování získaná v minulosti (pokud se díky střídajícím se koordinátorům jednoduše neztratila) vedla maximálně k publikaci jednoduchého rozboru (jenom mírně překračující prosté statistické přehledy) v populárním časopisu. Nikam dál se už nedostala. Výsledkem práce řady pozorovatelů i lidí, kteří shromážděná data nakonec analyzovali, bylo "pouhé" konstatování, že byl zemský stín o tolik a tolik větší (hodnota se pohybuje kolem dvou procent) než jak vychází podle výpočtu geometrických poměrů.
Možná ale ve světě přeci jenom existuje několik odborníků, kteří analyzují podobné údaje. Je však zřejmé, že o tom nedávají nijak nápadně vědět a amatérskou nabídku nechávají bez patřičné odezvy. A to i přes nejrůznější proklamace, jak se tímto způsobem studuje znečištění atmosféry či řada jiných globálních charakteristik. Jednou z mála iniciativ je proto nedávná výzva časopisu Sky and Telescope, jehož redaktor se tímto způsobem pokusil porovnat několik posledních úkazů. Ostatně tutéž adresu doporučuje i Fred Espenak z Goddardova střediska kosmických letů, bez diskuze autorita v oboru "zatmění Slunce a Měsíce".
Navíc, ve známém The NASA Astrophysics Data Systém, kde najdete abstrakta a v mnoha případech i celé články z většiny recenzovaných časopisů sastronomickou tematikou za posledních dvacet roků, není jediná práce, která by se zabývala analýzou takto posbíraných dat. S jednou výjimkou, kdy byla v žurnálu Britské astronomické asociace publikována tabulka odhadů zvětšení zemského stínu s výzvou, aby se dál pozorovalo. Úvaha, že je třeba zatmění Měsíce sledovat proto, aby tyhle informace byly po ruce pro budoucí zájemce, se tudíž nezdá příliš věrohodná.
| resumé:
Pozorování přechodných jevů na Měsíci není nic jiného než honba za přeludem. Zatmění Měsíce je především parádní podívaná a skvělá didaktická pomůcka: může vést k určení jeho vzdálenosti, stejně tak lze třeba v rámci vysokoškolského praktika studovat velikost zemského stínu. |
doporučené linky: