:: Navod na pouziti vesmiru ::

Těžko. Ať už jste si mimozemským původem takového tělesa jisti sebevíc, poznat meteorit není vůbec snadné. I když je zřejmé, že onen tajemný kámen ještě včera na vaší zahradě, chodníku, střeše, balkónu... neležel, stoprocentní potvrzení vyžaduje nejen pečlivé studium podezřelého tělesa, ale také bohaté zkušenosti odborníka.

Žádné obecné a dostatečně spolehlivé kritérium, na základě kterého lze ihned rozhodnout o vesmírném původu podezřelého kusu horniny, totiž neexistuje.

Odkud se vlastně meteority berou? Většinou představují pozůstatky po vzniku Sluneční soustavy před více než čtyřmi a půl miliardami roků. Řada z nich ale vznikla později, při srážkách planetek v oblasti mezi Marsem a Jupiterem, stejně jako při průletech velkých vlasatic. V pozemských sbírkách se dokonce ocitly vzorky z Měsíce a Marsu vyvržené do meziplanetárního prostoru při pádu větších těles.

Meteority se dělí se na kamenné, železokamenné a železné. Zpravidla mají jemnou černě natavenou povrchovou kůrku bez ostrých hran, která vznikla během ohnivého letu zemskou atmosférou. Pro některé exempláře (obzvlášť železné) jsou typické zaoblené okrouhlé jamky podobné otiskům prstů -- stopy po erozi vířivých nadzvukových proudů vzduchu během pádu tělesa. Obecně přitom platí pravidlo, že čím je meteorit větší, tím větší jsou tyto dolíky; na druhou stranu ale platí také tvrzení, že se vždy vytvořit nemusí.

Natavená kůra je sice hlavním poznávacím znakem, nicméně může být velmi tenká a pod náporem povětrnostních vlivů brzo po pádu zmizí. Kromě toho se tu a tam meteorit za letu rozlomí na několik kusů a obnaží tak vnitřní, nezčernalé části.

U kamenného meteoritu se mohou uvnitř objevit zvláštní kulovitá tělíska -- tzv. chondry, která se v pozemských horninách nevyskytují. V některých případech jsou velké jako špendlíková hlavička, v jiných jako hrášek. Takovým meteoritům se pak říká chondrity.

Existují však kamenné meteority bez chonder a také velmi vzácné uhlíkaté chondrity. I když mají ve vesmíru největší zastoupení, představují nejkřehčí kosmické kamení a průlet atmosférou přežijí jenom málokdy. A pokud ano, rychle se na vzduchu rozpadají. Na první pohled vypadají jako kus uhlí, to pro vysoký obsah organických látek, a pokud je navlhčíte, zpravidla nepříjemně páchnou. Uhlíkaté chondrity představují pro odborníky materiál vyvažovaný zlatem!

Denní bolid, jenž v sobotu 6. května 2000 přelétl nad severní Moravou, se před srážkou se Zemí pohyboval po velmi protáhlé dráze, která ho zanášela až do pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Kolem Slunce přitom původně obíhal s periodou 2,5 roku a vůči rovině ekliptiky měl dráhu skloněnou pod úhlem více než třicet stupňů. Pak však došlo k osudné srážce...
Kamenné těleso o průměru metr a půl vlétlo do zemské atmosféry prakticky přesně ze severu a ihned se začalo prudce ohřívat. Poprvé bylo možné meteor zahlédnout ve výšce asi osmdesát kilometrů, v těchto chvílích ještě nad územím jižního Polska. Jenom o pár okamžiků později ho natočil videokamerou v Jindřichově v Jeseníkách pan Jiří Fabig. Meteor byl před rozpadem, ve výšce asi 40 kilometrů nad zemí. Unikátní záznam si přehrajete kliknutím na snímek.
Protože meziplanetární těleso vniklo do atmosféry pod úhlem asi dvacet stupňů, bylo mu dáno prudce zbrzdit původní rychlost až na pouhé čtyři kilometry za sekundu. Ve výšce kolem 35 kilometrů se při přeletu česko-polských hranic začalo rozpadat na více než sto úlomků, které se dál drolily. Po deseti sekundách letu zemskou atmosférou, ve výšce dvacet kilometrů v oblasti nad Moravskoslezskými Beskydami, se přestal povrch vetřelce odpařovat a meteority mohly volným pádem pokračovat k povrchu Země.
Na rozdíl od drtivé většiny ostatních těles a tělísek, které si to namířily do naší atmosféry, se tedy meziplanetární posel ve zlomku sekundy nevypařil. Hořel asi deset sekund, dostal se do zorného pole stovek nebo spíše tisíců lidí z celé České republiky, Polska i Slovenska a nakonec spadl i na zem. V dalších dnech se podařilo nalézt nejméně pět meteoritů, řada dalších však stále leží v beskydských lesích. (digitalizace J. Boček, J. Borovička, oproti reálné situaci je nahrávka zpomalena, mpeg, 350 kB, videozáznam uveřejněn s laskavým svolením pana Jiřího Fabiga).

I když jsou v meziplanetárním prostoru nejhojnější právě kamenné chondrity, v pozemských sbírkách dominují především železné meteority. Jednak poměrně snadno přežijí spalující let zemskou atmosférou, jednak jsou nápadné ještě dlouho po svém pádu.

Hmotnosti a nepravidelné rozměry meteoritů kolísají od nejjemnějších prachových částic až po mnohatunové kusy (pád tak velkých těles doprovází vznik kráteru, který je samozřejmě nepřehlédnutelný). Největší známý meteorit se jmenuje Hoba, leží v Namíbii a váží šedesát tun. Spadl před nejméně několika tisíci roky (možná i miliony) a podle stupně zkorodování odborníci odhadují, že měl původně kolem sta tun. Největší kamenný meteorit (chondrit) přistál v roce 1969 u mexického městečka Allende. Všechny jeho nalezené úlomky vydaly na dvě tuny. V lednu roku 2000 se pro změnu v kanadské Aljašce zřítil uhlíkatý chondrit, ze kterého se podařilo vyhledat přes čtyři sta úlomků, z nichž největší vážil 2,3 kilogramu.

Nálezcům možného meteoritu lze doporučit jediné: dopravit kámen (třeba poštou) do