"Slyšel jsem vyprávět očitého svědka o této události. Byl tichý, skoro už zimní večer na českém venkově. Po polích již ležela sněhová přikrývka a rozjasněná večerní obloha slibovala mráz. Vesnice pomalu usínaly. Tu bylo slyšet z návsi vzrušené volání. V krátké době hleděli všichni k nebi.

Byla to neslýchaná podívaná: z nebe se sypaly hvězdy jako sněhové vločky při vánici. V okolních vesnicích zvonily zvony: hvězdy padají s nebe na Zem, blíží se konec světa a poslední soud...

Bázeň ještě zvyšovalo naprosté ticho. Kde se něco děje, hýbe, jsme zvyklí slyšet zvuk -- ale tady padaly hvězdy a rozplývaly se před očima užaslých diváků úplně neslyšně. K půlnoci však déšť hvězd ustal a nad krajinou dál nehybně zářila zimní souhvězdí jako za každého jiného večera."

Průběh setkání Země s troskami komety Biela 27. listopadu 1872, jejíž jádro se rozpadlo při průletu kolem Slunce na přelomu roku 1845 a 1846. Drobné prachové částice, které vlétly do zemské atmosféry, tehdy uspořádaly nádherný meteorický déšť.

 

Popis průletu meteorického roje "alfa-Monocerotid" 22. listopadu 1995, včetně ukázky skutečného záznamu pozorování, pořízený Kamilem Hornochem z Lelekovic. (mp3, 10 minut, 3,2 MB)   Oproti skutečnosti 4krát zrychlený záznam vývoje stopy bolidu (-8 mag) z roje Leonid pozorovaný německou expedicí v Mongolsku z 16. na 17. listopadu 1998. Díky speciální kameře byla stopa pozorovatelná přes pět minut. (autor Wolfgang Hinz, digitalizace Sirko Molau, mpeg, 5 s, 280 kB)

Meteory, ony krátké, ale intenzivní návštěvy meziplanetární hmoty v zemské atmosféře, jsou nedílnou součástí noční oblohy. Pokud se pohodlně usadíte někde dál od rušivého pouličního osvětlení a vtíravých zářících billboardů, pak během hodiny zaručeně uvidíte alespoň pět padajících hvězd.

Srážky naší planety s vesmírnou "drobotinou" se sice odehrávají nepřetržitě, světelný doprovod jejich zániku -- prudké ohřátí a rychlé vypaření, avšak můžeme sledovat pouze u těch hmotnějších těles. Takové představení pak vypadá jako meteor, nebo extrémně jasný meteor, tzv. bolid.

V drtivé většině případů jde o drobné kamínky, které se nazdařbůh toulají Sluneční soustavou. Tyto tzv. meteoroidy většinou proniknou do výšky zhruba sedmdesáti kilometrů, větší -- centimetrové až metrové ještě níže a zbytky z těch největších mohou dopadnout až na zemský povrch. V poslední době se přitom zcela vzácně můžeme setkat i s umělými meteory -- vysloužilými družicemi či nosnými raketami.

Meteoroidy jsou různorodou směsí pozůstatků z dob, kdy vznikala Sluneční soustava, zbytků po kolizích planetek a také po průletech kometárních jader kolem horkého Slunce. Pomíjivé vlasatice dokonce kolem sebe vytváří skutečné řeky meziplanetárního materiálu, tzv. vlákna.

Meteoroidy mají rozměry od několika mikrometrů až po několik metrů, výjimečně i více, a pohybují se rychlostí až několik desítek kilometrů za sekundu. Země se bez ustání setkává především s velmi slabými či bývalými proudy meteoroidů, které přilétají ze všech směrů. Ty dávají za vznik sporadickým meteorům, kterých můžeme na tmavé obloze zahlédnout asi pět za hodinu. Žádný pořádek v nich nenajdete, náhodně pokrývají celou oblohu.

Na cestě kolem Slunce se ale naše planeta setkává i se skutečnými řekami drobných částic, které jednou a někdy i dvakrát křižují její dráhu. Často souvisí s některou z jasných vlasatic a na pozemské obloze tak vytvářejí pohledné meteorické roje. Takových meteorů zahlédnete deset až patnáct za hodinu, někdy i výrazně více, a díky perspektivě směřují zhruba od téhož místa oblohy, tzv. radiantu. Roje jsou zpravidla pojmenovány podle souhvězdí, resp. blízké hvězdy, odkud vylétávají v době největší aktivity. Existují však i výjimky -- třeba lednové Quadrantidy, pokřtěné dle již neexistujícího souhvězdí, nebo Giacominidy, které nesou jméno své mateřské komety.

V mnoha případech se astronomům dokonce podařilo nalézt mateřské těleso (kometu) takového hustého toku meziplanetární látky. Takže za tzv. éta Aquaridy a Orionidy může známá vlasatice Halley, za Perseidy Swift-Tuttle a za Geminidy planetka Phaeton, pod kterou se nejspíš skrývá staré, dávno "vyhaslé" jádro komety.

 

Výřez z Gnomonického atlasu Brno 2000.0 (oproti originálu v negativu), který má takové zobrazení, že do něho můžeme meteory zakreslovat jako orientované úsečky. Na rozdíl od běžných map, kde vycházejí zakřivené. Pokud na obrázek najedete myší, objeví se tatáž část hvězdného atlasu, tentokráte však spolu s meteory pozorovanými v noci z 11. na 12. srpna 1994. Mezní hvězdná velikost se tehdy pohybovala kolem 6,4 magnitudy, občas prošly mraky. Zelené šipky ukazují meteory, které patřily k roji Perseid. Kromě nich se ale Země setkala i s proudem částic, jež dávají za vznik Aquaridám (vylétaly "z pravého spodního rohu", tj. od souhvězdí Vodnáře, a jsou označeny červeně), a také několika sporadickými meteory (modře).

Meteory zahlédnuté v těsné blízkosti radiantu jsou krátké a s malou úhlovou rychlostí, naopak ve vzdálenosti devadesát stupňů jsou dlouhé a rychlé. (Na tomto místě se snad můžeme na chvíli zastavit u slova meteor. V přesném slova smyslu jde o jakýkoli atmosférický jev, které rozdělujeme do několika skupin: fotometeory [tj. "naše" meteory], elektrometeory [blesky], hydrometeory [déšť] a litometeory [vyvolané přítomností pevných látek].)

Obzvlášť zajímavé, avšak velmi vzácné, jsou již zmiňované bolidy, které na chvíli zazáří více než Venuše. Kromě toho, že je jejich zjev skutečně velkolepý, existuje reálná šance, že jejich zbytky mohou dopadnout až na zemský povrch. Takovému zbytku se říká meteorit a typickým příkladem jsou tři exempláře, které spadly počátkem května 2000 u vodní nádrže Morávka na severní Moravě. Viz kapitola "Jak se pozná meteorit?".

Když takový bolid uvidíte, tak se nejdříve ze všeho uklidněte, dívejte se a pozorně naslouchejte. Ihned si dobře zapamatujte jeho polohu mezi jasnými hvězdami, event. vůči nápadným pozemským předmětům a podívejte se také na hodinky. S trochou duchapřítomnosti se navíc pokuste namířit na rychle se rozplývající ionizovanou stopu triedr či jiný pohyblivý dalekohled s dostatečně velkým zorným polem. Páry tělíska, které způsobilo ve výšce kolem stovky kilometrů neopakovatelný zjev, mají z počátku podobu několik desítek kilometrů dlouhé trubice. Pod vlivem vzdušných proudů se však ihned rozmývají a navíc nejrůznějším způsobem kroutí.

Poté zkuste trajektorii bolidu zakreslit do mapy, nejlépe s tzv. gnómonickou projekcí (v ní lze meteor zakreslit jako úsečku, v atlasech s jiným zobrazením vyjde zakřivený). Pro tento účel je ideální Gnómonický atlas Brno 2000.0, který nabízí některé české a slovenské hvězdárny. K zákresu připište čas, odhad hvězdné velikosti a případně komentář k průběhu celé události: zjasnění, rozpady, barevné podání... Prostě všechny další zajímavé informace.

Bolidů je samozřejmě poskrovnu, pokud budete často sledovat hvězdnou oblohu, máte šanci zahlédnout jeden, nanejvýš dva do roka. Zakreslování meteorů si proto můžete nacvičit v době, kdy Země proletí některým z rojů. Zajímavé je i kreslit zjasnění telekomunikačních Iridií -- výhodou je, že k takové události dojde hned několikrát za noc. Jak je předpovědět se dozvíte v kapitole "Hon na umělé družice Země".

Trajektorie světelných stop zakreslujte do map pomocí pravítka jako orientované úsečky. Navíc si k nim připište čas zahlédnutí a hvězdnou velikost odhadnutou letmým srovnáním obrázku meteoru uchovaného v paměti s hvězdami známých jasností (ty obsahuje třeba již zmiňovaný gnómonický atlas).

Pokud to jenom trochu půjde, srovnejte své zákresy s jiným pozorovatelem. Vůbec se přitom nedivte, že se tu a tam budou docela podstatně lišit. Spatření meteoru je vždy tak trochu mírný šok a je snadné si poplést, kudy meteor letěl. Navíc hodně záleží na tom, odkud jste k němu stočili zrak. Pozorování ve dvojici má ještě jednu výhodu: Na lehátku v teplém spacáku jen tak rychle neusnete.

 

Nejvýraznější meteorické roje

Quadrantidy

jsou prvním rojem roku a také jedním z nejhustších, se kterým se naše planeta setkává. Proud meteorických částic je relativně tenký, proto lze u Quadrantid sledovat jenom krátkou, ale intenzivní aktivitu v délce několika hodin ráno 3. či 4. ledna. Roj je pojmenován podle dnes nepoužívaného souhvězdí Quadrans Muralis. Jeho radiant najdete u rozhraní Herkula, Pastýře a Draka a jak dokládají záznamy z minulých setkání, za bezměsíčné noci můžete zahlédnout až sto Quadrantid za hodinu.

Lyridy

mají radiant poblíž Vegy ze souhvězdí Lyry a aktivní jsou v období mezi 16. a 25. dubnem s maximem kolem 22. dubna. Pozorovatelné jsou tudíž v ranních hodinách s frekvencí pět až deset meteorů za hodinu. Tu a tam lze sledovat i krátké přeháňky a v minulosti i meteorické deště (víc jak pět meteorů za minutu).

Delta Aquaridy

jsou bohužel zastíněny mnohem známějšími Perseidami. Také poloha jeho radiantu, resp. jeho aktivnější jižní větve severně od Fomalhautu, je pro nás severozemské pozorovatele nevýhodná. V maximu, které nastává koncem července, můžete i tak pozorovat až dvacet meteorů za hodinu. Protože se s prvními Aquaridami setkáte už na začátku července, můžete je považovat za roj první půlky prázdnin.

Perseidy,

též Slzy sv. Vavřince, jsou bezesporu nejslavnějším meteorickým rojem. Nejhustší částí proudu prachových částic, které se kdysi uvolnily z komety Swift-Tuttle, prochází Země mezi 11. a 13. srpnem, za teplých nocí pomalu doznívajícího léta. Pokud se zadaří, můžete během jedné hodiny zahlédnout až šedesát meteorů vylétajících ze severního okraje souhvězdí Persea.

Orionidy

vděčí za svoji existenci slavné kometě Halley. Nejvíce, až deset za hodinu, jich bývá vidět kolem 21. října., kdy vylétají z jihovýchodního okraje souhvězdí Oriona.

Leonidy

jsou většinou nevýrazným rojem s nejvyšší aktivitou kolem 17. listopadu a radiantem poblíž Algieby, hvězdy z hlavy souhvězdí Lva. Na přelomu 20. a 21. století v souvislosti s průletem mateřské vlasatice Tempel-Tuttle jsme však prožívali období jejich mimořádně intenzivního návratu.

Geminidy

jsou posledním bohatým rojem pozemského roku s radiantem poblíž Castora ze souhvězdí Blíženců. Ostré maximum jejich aktivity můžete sledovat kolem 13. prosince. Pokud je jasno, Měsíc pod obzorem a vy vydržíte vlezlý mráz, budete spokojeni: Svou bohatostí totiž nakrátko předčí i letní Perseidy. Jejich existence souvisí s vyhaslým kometárním jádrem, dnes označovaným jako planetka Phaeton.