:: Navod na pouziti vesmiru ::

Možná jste už někdy dopravním letadlem letěli, možná ještě ne. Je však pravděpodobné, že s ohledem na uspěchanou dobu a relativní cenovou dostupnost tomuto dopravnímu prostředku asi nevyhnete. Když ale získáte místo u okénka, pak vám garantuji, že rozhodně nebudete litovat. No, možná až na ty nekonečně dlouhé okamžiky, kdy vám nepříjemné turbulence převrátí žaludek naruby.

Pohled z dopravního letadla, které se za ohlušujícího řevu výkonných motorů vznáší více než deset kilometrů nad zemským povrchem, je svým způsobem báječné poučení i nečekaně drsné zklamání. I když poletíte přes noc, zapomeňte na to, že uvidíte nějaké zajímavé nebeské objekty. Z okénka je sotva patrný Měsíc a i ten musíte dlouho hledat. Pokud ale poletíte na delší trati, můžete se připravit na poetické svítání, či neméně pohledný západ Slunce, navíc spojený s řadou pěkných světelných jevů. Ne všechny jsou pokaždé vidět, ne vždy musíte mít štěstí. Ale když budete cestovat častěji, stanou se pro vás příjemným zpestřením jinak docela nudné cesty.

Nejdříve ze všeho je ale nezbytné získat místo u okénka. Při troše snahy to jde skutečně snadno. Jenom se musíte na letiště, kde vám na základě letenky vydají tzv. palubní lístek, dostavit s dostatečným předstihem, před většinou ostatních pasažérů. Tedy tak dvě hodiny před deklarovaným odletem, možná o něco dříve. No a pak u odbavovacího stánku jednoduše požádáte o sedadlo: I would like a window seat, please! Pokud to jenom trochu půjde, pak vám bez jakýchkoli problémů vyhoví. Těm z vás, kteří mají poněkud vyšší vzrůst, ale doporučuji sedět spíš v uličce. Zpravidla jenom tam si totiž pohodlně natáhnete nohy. Docela chytré je také sednout si k nouzovému východu nad křídlem. Sice odtud není tak skvělý výhled, ale v případě katastrofy uniknete z hořícího letadla mezi prvními.

S příchodem do letadla, více méně lhostejno jakého typu, vás ovšem čeká mírný šok. Vysněný báječný pohled na svět "tam dole" se totiž promění v malé, oválné okénko z několika tlustých vrstev skla a plexiskla. Ty jsou navíc mnohdy poškrábané a tu i tam se dokonce zarosí nebo pokryjí jinovatkou! Navíc se k okénku vlastně nelze pořádně přimáčknout, natožpak ho srolovat a vykouknout ven... No a pokud vezmete v úvahu ztrátu volby úhlu pohledu, najednou dostanete jenom velmi omezené zorné pole bez možnosti jakékoli změny, skrz které není možné ani pořádně fotografovat.

Jenže to není všechno. Zapomeňte na to, že se pokocháte báječnou hvězdnou oblohou, nerušenou zemskou atmosférou. I když se dopravní letadla pohybují nad většinou oblaků -- ve výšce deset až jedenáct kilometrů nad zemí, při mínus padesáti stupních Celsia a v pětkrát nižším tlaku než u hladiny moře, pozorování vám znemožní podmínky panující přímo na palubě: během nočního letu zde totiž z bezpečnostních důvodů nepřetržitě svítí tlumené světlo! Hádejte přitom, kde je zpravidla instalováno? Samozřejmě nad okénky. Dokonce i když se chcete alespoň trochu vyspat, musíte si vzít na pomoc srandovní klapky na oči, jako vystřižené z filmu pro pamětníky. V důsledku této bezpečnostní pojistky, kterou nelze nijak obejít, tedy zahlédnete nanejvýš několik nejjasnějších těles: Měsíc, planety a tu a tam nějakou hvězdu, navíc i signální světla na koncích křídel.

Přesto všechno lze noční světlo v dálkovém dopravním letadle alespoň částečně oblafnout. Představa, že si s sebou do letadla vezmete digitální kameru s předsádkou pro noční pozorování, kterou umístíte na stativ a poté zabalíte do černé látky přilepené k okénku, se sice zdá přitažená za vlasy, ale nejméně v jednom dobře zdokumentovaném případě se realizovat podařila.

Dnes večer, když jsem se musel jít po pár plechovkách piva vyčůrat, narazil jsem zcela nečekaně a bez vyzvání na podivuhodnou věc: bílou duhu! Vznikala na drobných kapičkách husté mlhy a do které pražila bílá, vcelku běžná zářivka. Když jsem ji měl tak deset, patnáct metrů za zády, objevila se kolem mého dlouhého stínu bezbarvá glorie a nad ní jasná, nepřehlédnutelná duha. Na šířku měla dva stupně a byla šedivá. Pokud začínala v místech, kde končil můj stín, byla nanejvýš dvacet metrů ode mne.
Foto Simon Caldwell, záznam pozorování Jiří Dušek.

Nevěříte? Důkazem je příběh podivuhodného výletu japonského amatéra Osamu Okamury za Leonidami roku 1999. Na rozdíl od jiných expedic na to šel skutečně fikaně: za bezoblačnou temnou oblohou ve výšce jedenácti kilometrů ho totiž dopravilo komerční letadlo Boeing 747-400 Malajsijské letecké společnosti na běžné trati do Londýna. Rozumějte tomu tak. Koupil si obyčejný lístek do tzv. business třídy, u jejíž sedadel jsou hned dvě okénka. Po výslovném svolení posádky, kterou celá myšlenka upřímně nadchnula, před okénka na stativech instaloval dvě videokamery s předzesilovačem obrazu, jež poté zakryl temnou látkou. Obě kamery běžely celých deset hodin letu, avšak největší sklizně se dočkaly až při přeletu Ukrajiny: prostřednictvím širokoúhlých objektivů zachytily více než stovku jasných bolidů. A jak dopadl samotný pozorovatel? Jeho výhled už tak dobrý nebyl, nicméně mnohokrát zahlédl, jak některá z jasných Leonid tu a tam ozářila mraky pod letadlem.

Dobře, tohle byl extrémní případ. Většinou takové vybavení s sebou nemáte a tudíž se omezíte jen na své oči. Ale to nemusí až tak vadit: první zajímavý úkaz totiž zahlédnout už v průběhu startu.

Přestože bude letadlo jenom krátce ve vzduchu, čumákem šikmo nahoru, a vás akcelerace výkonných motorů kombinovaná se zemskou přitažlivostí pevně zaboří do sedadla, zkuste se dívat ven. Obzvlášť u evropských letišť, v době, kdy je Slunce dostatečně vysoko nad obzorem, totiž můžete vykreslit gloriolu! Nejhezčí je krátce poté, kdy letadlo prorazí vrstvu nízké oblačnosti (tzv. stratocumulus), mnohdy je však zřetelná i v době, kdy už letíte hodně vysoko. Opět na mracích pod vámi nebo dokonce na deset kilometrů vzdálené zemi. V takovém případě je však téměř nebo úplně bezbarvá -- jeví se jako světlá skvrnka kolem nepatrného, a nebo dokonce zcela neviditelného stínu letadla.

Gloriola má v průměru od pěti do deseti úhlových stupňů, záleží na jak vzdálených mracích ji uvidíte. Patrný je především její vnější okraj, který vypadá jako stupeň široký růžový prstenec. Na něj z vnitřní strany naléhá světle žlutý pás a pak vnitřní, bleděmodrý. Uprostřed glorioly může být patrný buď stín letadla a nebo světlá skvrnka. Na vnější červený okraj může navazovat výrazně slabší, velmi nenápadný světle modrý pás a pak opět pás růžový.

Nápadnost a souměrnost glorioly bezprostředně souvisí s typem oblačnosti a jeho rovnoměrností. Někdy je krásně symetrická, jindy se promění ve složitou "rozervanou" skvrnu, která se pomalu posouvá po vrcholcích vzdálené oblačnosti. V takovém případě dává okrajům mraků hezké růžové zabarvení. Při lovu glorioly vám kromě přítomnosti "vhodných" mraků musí nahrát i správná strana vašeho sedadla: výhled musíte mít směrem, který je protilehlý Slunci. Polohu glorioly určíte podle dlouhého stínu, který na mracích a na zemském povrchu zanechává kondenzační stopa od motorů letadla, event. podle polohy Slunce patrné okénkem na druhé straně letadla.

I když je podobná tzv. koróně, která se tvoří kolem Měsíce a Slunce, vzniká jiným způsobem: při zpětném rozptylu světla na velmi malých vodních kapičkách v mracích pod vámi. Změny její velikosti i intenzity má pak svědomí různá skladba oblačnosti.

S gloriolou se setkáte i na jiných místech, například v horách, kde je možné nad ránem nebo zvečera spatřit vlastní stín ve vrstvě nižší oblačnosti. Například na hraně přízemní mlhy, kterou sledujete z prudkého svahu (např. při zimním lyžování). V této souvislosti se o gloriole mluví jako o tzv. Brockenském přízraku, podle hory Brocken v Německu.

Pokud se hranice mlhy nachází více než padesát metrů daleko, můžete kolem svého stínu tu a tam spatřit i bílou duhu (bývá prý vidět i z letadla, je však hodně nenápadná). Klene se jako klasická duha, je však širší a bezbarvá. K Brockenskému přízraku se váže ještě jedna drobnost: řada stoupenců nejrůznějších vyznání v horách pomocí mlhy a trochy toho slunečního světla docela snadno dosáhla osvícení. Svatozář měl přitom každý vlastní... Umělou svatozář vám přitom vykouzlí i řada dopravních přechodů -- ty nejnovější jsou totiž dělány speciální barvou, která odráží poměrně hodně světla směrem ke zdroji. Z večera si tak můžete všimnout, že je přechod kolem stínu vaší hlavy zřetelně světlejší než v jiných částech.

Při letu nad vodní hladinou moře nebo oceánu bývá také patrný stín, který za letadlem vytváří kondenzační stopa -- jemně bílý proud drobných krystalků vodního ledu, které po sobě zanechávají proudové motory. Stín vypadá jako tmavší úsečka, jejíž intenzita směrem za letadlem pozvolna slábne. Na jeho vrcholu -- směrem k "čumáku" letadla -- se pak při přeletu nad mraky může objevit gloriola.

Vzhled stínu letadla sledujte i v době, kdy se s letadlem dostanete nad volnou krajinu. Pokud bude Slunce hodně vysoko nad obzorem, může se kolem vrženého stínu objevit na zemi světlá skvrna široká několik stupňů. Úkaz je nezávislý na typu krajiny, podle různých svědectví je ale nejhezčí nad podzimním lesem.

Jev nazývaný heiligenschein -- svatozář (nebo též "opoziční efekt") má jednoduché geometrické vysvětlení: do směru protilehlého Slunci dopadá na veškeré předměty světlo ve velmi strmém úhlu, a proto v tomto pohledu mizí většina stínů. Samozřejmě až na samotné letadlo. Oblast se tak vůči vzdálenějšímu okolí, kde už stíny vidíte, jeví jako světlá skvrna.

Svatozář je patrná i v době, kdy stojíte oběma nohama na pevné zemi: brzo ráno si najděte nějaký větší svah s trávou pokrytou rosou a podívejte se, co se objeví kolem vzdáleného stínu vaší hlavy. V tomto případě hrají hlavní roli právě drobné kapičky odrážející sluneční světlo zpět k pozorovateli. Velmi hezky bývá vidět i v dokumentárních pořadech o rogalovém nebo balonovém létání.

Smutní však nemusíte být ani tehdy, když se v letadle usadíte na straně přivrácené ke Slunci. Jednak lze místo u okénka vyměnit, jednak vás na této straně čeká tzv. "podslunce". Opět jde o halový jev, vlastně o obdobu světelného sloupu: někde pod vám se nachází oblak ledových krystalů (někdy zcela průhledný) v podobě horizontálně uspořádaných destiček, od jejichž podstav se jako v zrcadle odráží Slunce. Výsledkem je svislá eliptická skvrna o šířce zhruba jeden stupeň. Tentýž úkaz bývá pozorovatelný i v horách.

Řada zajímavých jevů dostane příležitost také během soumraku. Už samotná hra snad všech barevných odstínů stojí za to. Navíc si můžete při západu Slunce na východní straně všimnout temné čepice, jakési modrošedé kruhové výseče zařezávající se do nachového okolí, která se postupně zvedá nad obzor. Nejde o nic jiného než o stín naší vlastní planety.

Rozšiřovat se bude zhruba dvacet až třicet minut, patrný přestane být v době, kdy se Slunce ocitne více než šest stupňů pod obzorem. Tedy někdy s počátkem nautického soumraku. Oproti pozorování ze země je přitom zemský stín z letadla výrazně ostřejší a tedy nápadnější.

Navíc jsou vidět i mraky! Ať už při šikmém osvětlení za úsvitu, nebo v poledním Slunci. Kadeřavé kumuly, stejně jako ostré okraje pozvolna se sunoucích front, získají z ptačího pohledu zcela jinou podobu. Navíc nad ránem a nebo naopak zvečera nabývají velmi krásných zabarvení -- díky rozptylu světla především v červených a oranžových tónech. Při troše štěstí můžete také zahlédnout i jiná letadla -- obzvlášť nad Evropou. Pohled na dopravní letoun, za kterým zůstává nádherná kondenzační stopa a jenž čirou náhodou o několik kilometrů níže křižuje vaší cestu, bývá skutečně nezapomenutelný. Stejně hezké jsou i vojenské stíhačky, které se naopak toulají o pár kilometrů výše...

Pokud kliknete na obrázek vlevo, pak se přenesete do postupně se rozrůstající galerie záběrů pořízených z paluby běžných dopravních letadel. Jakkoli se pouze blíží skutečnosti, docela názorně dokumentují různorodost nejrůznějších jevů, se kterými se můžete setkat při jinak nudném letu.

Také na zemském povrchu je leccos k vidění. Stopy lidské činnosti, silnice, přehrady, hory, řeky, jezera, sopky... Naopak v noci -- pokud se samozřejmě ocitnete nad vhodnou částí naší planety -- pod vámi proletí méně či více osvětlená města, které třeba názorně kopírují pobřeží, velkoměsta nebo strategické cesty. V zorném poli se mohou objevit i neméně patrné požáry, ropné plošiny a třeba i osamocené výletní nebo dopravní lodě...

Prostě je toho tolik, že pouze stěží odtrhnete hlavu od nepohodlného okénka. Navíc s připraveným fotoaparátem na klíně a patřičnou nervozitou někde v zátylku. I když, kdo ví? Třeba vám i tato krása časem zevšední a vy si nebudete přát nic jiného, než skleničku skotské s ledem, eventuálně rajčatový džus s pepřem, sedadlo v uličce, blízko projekční plochy palubního videa, špunty do uší, klapky na oči a pokud možno, co nejméně otravné letušky.

Šťastný let a především nerušený výhled na co největší množství zajímavých jevů!