:: Navod na pouziti vesmiru ::

Cesta k dnešním názvům jednotlivých stálic i celých souhvězdí byla a vlastně stále ještě je značně zašmodrchaná a překrytá zapomněním dávnověku. Základy nebeského názvosloví založily první lidské civilizace středního východu v povodí řek Eufrat a Tigris -- Sumerové, Babylóňané a Asyřani. Odtud v nejrůznějších mutacích a postupně se proplétajících kombinací přeteklo do Egypta, Řecka a oklikou přes Římskou říši až k arabským národům. Řada hvězdářů si přitom jména souhvězdí i hvězd různě upravovala, komolila, přidávala i ubírala. Navíc se v mnoha případech originální díla, ze kterých vycházely celé generace dalších pozorovatelů, zachovala jen v nepatrných zlomcích či několika málo rozdílných exemplářích. Pokud vůbec.

Zhruba řečeno lze říci, že většina dnešních jmen hvězd pochází z "temného středověku" čtrnáctého století, kdy Arabové ovládali severní Afriku a jižní Evropu a zdejší obyvatelé ztratili většinu přírodovědných znalostí. Celý příběh však začíná o více než tisíc roků dříve dílem Claudia Ptolemaia Megalé syntaxis -- Velká skladba, jehož základem -- alespoň pro to existují pádné důvody, je starší a bohužel nenávratně ztracený katalog řeckého hvězdáře Hipparcha (kolem roku 130 př.n.l.), který Ptolemaios pouze "upravil" a zapomněl přitom citovat původního tvůrce. Jasný závěr v této historické detektivce sice není, v posledních letech se však odborníci shodují v názoru, že Ptolemaios značnou část hvězd skutečně pozoroval, současně však také využil dílo svého neméně slavného předchůdce Hipparcha. Nic víc se zřejmě o událostech starých více než dva tisíce roků nedozvíme.

Dílo Megalé syntaxis z počátku našeho letopočtu obsahovalo především popis geocentrické teorie pohybu planet, tedy pozdější dogmata křesťanské církve, dvě "knihy" však byly také věnovány soupisu jasných stálic. U každé z nich je uveden popis polohy v obrazci daného souhvězdí, ekliptikální souřadnice a "velikost", tedy jasnost. Do první velikosti byly zařazeny hvězdy, které byly za večerního soumraku viditelné nejdříve, do poslední šesté velikosti pak ty stálice, jež se daly rozeznat až za naprosté tmy.

Konkrétní jméno byste však nalezli jenom u několika málo exemplářů. Například Arkturus, Capella, Antares, Procyon a Canopus pokřtili hvězdáři dávno předtím, než se dostaly do Ptolemaiova katalogu (ty tedy v Megalé syntaxis název mají), ostatní stálice však byly bezejmenné.

Ať už je autorem soupisu v Megalé syntaxis kdokoli, jedno je jisté: Někdy kolem roku 827 našeho letopočtu si dílo do arabštiny přeložili hvězdáři v Bagdádu. Tehdy dostal název Al-megisti ("Největší" -- ve smyslu Ptolemaiových děl).

O pár set roků později už z fenomenální Megalé syntaxis nezůstal jediný originál a tak si ho Evropané ve dvanáctém století museli přeložit z arabštiny zpět do latiny. Právě v tom okamžiku přišla většina hvězd k dnešních jménům -- proto jich tak neobyčejně velký počet začíná na hlásku "al".

Nádherným příkladem je třeba nejjasnější z Labutě. Ptolemaios ji v Megalé syntaxis popsal jako "jasnou hvězdu na chvostu" ptáka. Arabové toto označení přeložili na Al Dhanab al Dajajah, z čehož při zpětném překladu do latiny zůstalo jenom slovíčko Deneb. Podobně se vyvíjel i Algol, tedy beta Persei. Název vznikl z arabského Ras al Ghul, Démonova hlava -- Almagestu je totiž popsán jako zářivá hvězda v hlavě Medúzy (s později objevenými pravidelnými změnami jasnostmi tedy nemá nic společného).

Arabský vliv je patrný i na řadě dalších hvězdářských pojmů: zenit, azimut, algoritmus... Astronomové z přelomu prvního tisíciletí -- muslimové, židé a také křesťané -- ti všichni mluvili a psali arabsky. I když byli původně na nižší kulturní úrovni, nejen, že dokázali znovu oživit, ale Arabové dokonce antické vědy výrazně rozvinuli. Vynutilo si to jejich náboženství: potřebovali znát začátek svatého Ramadanu, sestavovali měsíční kalendář a určovali polohy měst, aby usnadnili poutníkům cestu do Mekky a orientaci mešit stejným směrem. Zpřesnili tak některé teorie, zavedli nové matematické postupy a zkonstruovali pozorovací přístroje, kterým se v Evropě vyrovnal až Tycho Brahe koncem šestnáctého století. Na druhou stranu nekriticky přejali aristotelovsko-ptolemaiovský model vesmíru. Arabský svět tak uchoval filozofický a vědecký odkaz antiky, který sám převzal na Předním východě, aby ho přes Pyreneje a Sicílii o pár set let později předal zpět latinskému západu.

Velmi pozorně se na oblohu dívali i Číňané. V porovnání s hvězdáři ve zbytku světa -- v Babylónu, Evropě či v Arábii -- měli sice poměrně omezený pozorovací program, o to cennější jsou však jejich záznamy pro moderní astronomy. Úkolem asijských kosmoplavců totiž bylo sledovat jakékoli změny: v dochovaných svitcích tak můžeme číst o zatměních, seskupení planet a také kometách, jasných meteorech, novách i supernovách. Dokonce lze říci, že jejich zápisky, které začínají už v době před třemi tisíci roky, představují hlavní pilíře v jinak značně roztrhaných dějinách pozemské astronomie.

Zanechali nám sdělení o supernově z roku 185, 393, 1006, 1054, 1181, 1572 a 1604. Právě z Číny pochází i nejstarší dochované pozorování průletu Halleyovy komety, která zazářila na jaře roku 240 před naším letopočtem. V březnu roku 687 př. n. l. nám pro změnu popsali impozantní meteorický déšť, o století dříve i první úplného zatmění Slunce. Právě na základě těchto pozorování se přitom studuje například zpomalování zemské rotace.

Izolace a ruku v ruce s tím i pozvolný úpadek mocné říše, stejně jako dravost evropských národů -- to vše způsobilo, že v nebeském panteonu tihle hvězdáři příliš stop nenechali. Škoda. Kdyby jim to vyšlo, měli bychom na obloze Nebeskou bránu, Jižní řeku, Temného válečníka, Východní palác azurového draka, Purpurového ptáka jihu...

Tolik názvy hvězd. Valnou část souhvězdí, která nám defilují nad hlavou, kodifikoval opět Claudios Ptolemaios. V Almagestu se totiž zmiňuje o 48 nebeských seskupeních, jež označujeme ako klasická a která až na jedno používáme dodnes; pouze příliš rozsáhlou Loď Argo na zimní obloze hvězdáři z praktických důvodů rozdělili na několik menších: Plachty, Lodní záď, Lodní kýl a Kompas.

Původ těchto nebeských obrazů je však mnohem starší. Klínové písmo hliněných tabulek, stejně jako dalších rozbory, svědčí ve prospěch domněnky, že mnohá souhvězdí vznikla v Mezopotámii nejpozději tři a půl tisíce roků před naším letopočtem.

Ano, názvy celé řady souhvězdí pochází od řek Eufratu a Tigridu, které se před šesti tisíci roky staly kolébkou nejstarší lidské civilizace. Sumerové, jejichž jazyk se nepodobá žádnému jinému na celé planetě, tady vytvořili první městské státy, klínové písmo na hliněných destičkách a položili také základy astronomie, medicíny a práva.

Města jako Ur, Uruk, Kiš, Nippur, Babylón dnes zdobí učebnice dějepisu a legendy tohoto národa v různých podobách inspirovaly jak biblické příběhy, tak i řecké báje a pověsti. Sumerové nejspíš objevili kolo, snad nejdůležitější vynález od zkrocení ohně člověkem, a tehdejší řemeslníci dokázali vyrobit barvy a nátěry, které i po tisíciletích září v původních odstínech a svěžesti.

Další souhvězdí, ať již v "osiřelých" prostorách mezi klasickými, nebo na obloze kolem jižního pólu, zavedli tvůrci nejrůznějších astronomických atlasů sedmnáctého a osmnáctého století. Za takového Chameleóna, Mečouna nebo Létající rybu z jižní oblohy vděčíme Johannu Bayerovi. Polský hvězdář Johann Hevelius pro změnu ve svém atlasu z roku 1687 poprvé nakreslil Honící psy, Ještěrku, Malého lva nebo Lištičku. Vrcholem tohoto názvosloví je pak Uranographia z počátku devatenáctého století. V tomto atlase od Johanna E. Bodeho totiž najdete na stovku souhvězdí! Například Officina Typographica (Tiskařský stroj), Globus Aerostaticus (Horkovzdušný balón) nebo Machina Electrica (Elektrický stroj). Naštěstí pro nás se ani jedno neujalo.

Řecká písmena se u hvězd poprvé objevila v atlase Uranometria z roku 1603. Německý hvězdář Johann Bayer tímto způsobem označil většinu jasných stálic. Začátek abecedy přitom posloužil k identifikaci těch jasnějších, konec naopak u těch slabších. V případě, že mu řecká písmena došla, sáhl po latince.

a
... alfa

i ... iota

r ... ró

b
... béta

k ... kappa

s     ... sigma

g ... gama

l ... lambda

t ... tau

d ... delta

m ... mí

u ... ýpsílon

e     ... epsílon

n ... ný

f, j ... fí

z ... (d)zéta

x ... ksí

c ... chí

h ... éta

o     ... omíkron

y ... psí

J ... théta

p ... pí

w ... ómega

Johann Bayer však nebyl první, kdo takto chytře a univerzálně ocejchoval jednotlivé stálice. Prvenství patří Alessandro Piccolominimu, jenž roku 1540 vydal zřejmě první tištěný atlas s hvězdami identifikovanými písmeny latinské abecedy. Navíc není pravdou ani to, že by Bayerovo označení popisovalo posloupnost hvězd v souhvězdí od nejjasnější k nejslabší. I když je ve většině případů alfa skutečně první, existuje celá řada výjimek. Například u Velkého vozu jsou stálice pojmenovány zprava doleva.

Každopádně se řecká písmena, spolu s třípísmennou zkratkou latinského názvu souhvězdí, používají dodnes. Zápis a Cygni značí "alfa z Labutě". (Později se pro blízké, podobně jasné hvězdy tu a tam začalo používat jedno písmeno s několika číselnými indexy: například p₁ až p₆ formují Orionův štít. Navíc v době, kdy vznikala tato nomenklatura, byla jižní obloha prakticky neprobádaná, proto je situace v tamním označování ještě komplikovanější -- prostě co kartograf, to nějaká odchylka či výjimka.)

Druhým způsobem značení hvězd jsou tzv. Flamsteedova čísla. I ony mají poněkud zašmodrchanou historii: Počátkem osmnáctého století vyšlo v Anglii neautorizované vydání hvězdného katalogu Johna Flamsteeda, do kterého Edmond Halley doplnil číslování hvězd v jednotlivých souhvězdích podle stoupající rektascenze. Přestože se rozezlený hvězdář pokusil skoupit celé vydání, nepodařilo se mu to a tak se tahle identifikace -- opět ve spojení s daným souhvězdím -- používá dodnes. Nejvyšší "hodnotu" má 140 Tauri. Mimochodem, leží v souhvězdí Oriona.

V současnosti existuje celá řada dalších více či méně univerzálních systémů, které vycházejí buď z pořadového čísla nebo zkráceného zápisu polohy v rovníkových souřadnicích. Číselnému údaji navíc předchází zkratka daného katalogu. Takže například Capella ze souhvězdí Vozky, jejíž jméno pochází z latinského označení "koza", se v současnosti honosí i těmito "jmény":

a Aur Bayerův systém 13 Aur Flamsteedův systém

HD 34029 Henry Draper Catalogue SAO 40186 Smithsonian Astrophysical Observatory Star Catalogue

ADS 3841 Aitken Double Star Catalogue HR 1708 Revised Harvard Photometry

BD+45°1077 Bonner Durchmusterung Fk5 40186 Fifth Fundamental Catalogue

GSC 3358 3141 Guide Star Catalogue BSC 1708 Yale Catalog of Bright Stars

HIP 24608 Hipparcos

Vlastní identifikaci tu a tam používají i jednotlivé observatoře nebo samotné pozorovací projekty! Dokonce existují katalogy křížových odkazů, které propojují identifikace v jednotlivých dílech! (Tyto služby jsou naštěstí k dispozici i na Internetu.)

Také značení proměnných hvězd představuje zvláštní, neméně komplikovanou kapitolu. Praotcem je německý pozorovatel Friedrich W. A. Argelander, který v polovině devatenáctého století začal nestálým stálicím v jednotlivých souhvězdích přiřazovat velká písmena latinské abecedy počínaje písmenem R. Po jejich vyčerpání se k R začala řadit písmena R až Z, tedy RR, RS, RT atd., k S písmena S až Z (SS, ST, SU...) a tak dále. Pak se postupovalo stejně od písmene A (písmeno J se přitom vynechalo).

Když bylo v řadě hustých souhvězdí všech 334 kombinací vyčerpáno, byly další hvězdy označeny jenom písmenem V a pořadovým číslem počínaje 335. Jakkoli je tahle identifikace proměnných hvězd komplikovaná a nepochopitelná, nikdo už nebude mít sílu ji měnit. Možná je to i proto, že vlastně žádnou informaci nenese -- snad jen o tom, v jakém pořadí byly změny jasnosti odhaleny. Ale to není pro vědu nijak důležité.

Definitivní výběr souhvězdí a jejich konkrétní už nikdy neměnná parcelace proběhla teprve ve třicátých letech dvacátého století. Proto se můžete u starších atlasů a globů setkat s dnes už neužívanými souhvězdími a proto občas narazíte na hvězdu dle Flamsteedova katalogu vedenou (a značenou) v jiném souhvězdí než se nalézá dnes. Příkladem je 2 UMi z Cephea, nebo 41 Lyn a 15 LMi ve Velké medvědici či 4, 5 Cet v Rybách.

Přesné dělení do souhvězdí totiž bralo ohled pouze na tehdy známé proměnné hvězdy. Aby se všechny vešly do příslušné oblasti, museli tvůrci sáhnout po různých kuriózních záhybech a odbočkách. Například v okolí galaxie NGC 6946 a hvězdokupy NGC 6939 u hranic Labutě a Cephea.

V budoucnosti pak situaci zkomplikují i samotné hvězdy, které sice pomalu, ale jistě putují vesmírem. Vůči vzdáleným stálicím, pro které jsou hranice souhvězdí definovány, tudíž zvolna mění polohu. Ró Aquilae tak v roce 1995 přešla z Orla do Delfína a totéž potká v průběhu následujících staletí další jasné hvězdy.

Inu nic není tak nestálé jako stálice.

Když se tak člověk prochází po nebi, listuje jednotlivými souhvězdími a prosívá exotická jména hvězd, nabývá falešného dojmu, že si oblohu v minulosti prohlíželi výhradně Evropané, resp. hvězdáři z okolí Středozemního moře. Vždyť názvy jednotlivým stelárním obrazům dali před více než šesti tisíci roky lidé z povodí Eufratu a Tigridu, zatímco stálice si vysloužily jméno prostřednictvím Ptolemaiova Almagestu. Omyl!

Bezkonkurenční evropská kultura se pouze tvrdě prosadila v celém zbytku světa. Ostatně jako v mnoha jiných případech. Počínaje kalendářem, několika málo úředními jazyky, náboženstvím, frekvencí televizního vysílání, a konče třeba univerzální kolou, cigaretami či prášky na praní. Přes všechnu tu globalizaci, která alespoň v astronomii nastala před více než pěti stoletími, to však neznamená, že by ostatní národy neměly bohatou hvězdářskou mytologii.

Vezměme si jenom takový Velký vůz. Američané tuhle nápadnou skupinu nazývají Naběračka, Egypťané ji kdysi říkali Krokodýl, pro Číňany to byl nebeský palác jednoho z bohů, zatímco pro dávné Araby umrlčí máry. Stejně pestré jsou i historky o stvoření světa, hvězd, planet a samozřejmě i o zážitcích, která tato nebeská tělesa později prožila. Nebyli to jenom antičtí bohové, kteří dováděli na nebesích. Pro některé jihoafrické kmeny byla Mléčná dráha kouřem z táborových ohňů v podsvětí, pro obyvatele pouště Kalahari pak popelem rozsypaným bájnou dívkou. Australští domorodci viděli v Měsíci s Jitřenkou dva bratry, kteří dali světu prvního muže a ženu.

Neméně pestré a do značné míry komplikované dějiny mají i obyvatelé tichomořských ostrovů, stejně jako Asijci a původní Američané. Peruánští Kečuánci měli ve světlých a tmavých skvrnách Mléčné dráhy Koroptev, Lamu, Lišku, Ropuchu nebo Hada. Po Slunci, Měsíci, Jižním kříži a Síriovi -- ovšem v jazyce Mapuče jihoamerických indiánů, nese jméno i čtveřice zrcadel Velmi velkého dalekohledu (Very Large Telescope) v Chile: Antu, Q-jen, Me-li-pal a Jepun.

Pestrá hvězdná obloha, posetá na první pohled myriádami blikotavých stálic, stejně jako věčně kolotajícími bludicemi, usměvavým Měsícem a vřele teplým Sluncem, totiž nefascinovala jenom nás Evropany, nýbrž i celý zbytek světa. A i když se ta větší část nedokázala "úředně" prosadit, ignorovat bychom ji rozhodně neměli. Naopak.