:: Navod na pouziti vesmiru ::

Nehybná kamera, citlivý film, třicet sekund expozice a máte záběr na kterém jsou tak slabé hvězdy, že je bez dalekohledu nikdy nespatříte.

Skutečně, i když nepatříte mezi ostřílené fotografy, není to vůbec nic těžkého. Vaše první snímky sice nebudou nijak výjimečné, ale řada pokusů a především vhodně volené kompozice či chytré nápady pro hru světel a stínů z vás mohou rychle udělat špičkové portrétisty.

Pro začátek potřebujete klasický fotoaparát, který má možnost volby expozice typu "B" (v drtivé většině případů tedy nelze použít běžný automat, spíše některý "starší model" jednooké zrcadlovky), s jednoduchým objektivem o ohniskové vzdálenosti třeba 35 mm (takové přístroje se označují zkratkou "SLR" -- "single-lens reflex").

Fotoaparát by neměl mít ani elektronicky řízenou závěrku -- při expozici delší než několik minut se totiž mohou rychle vybít baterie. A pozor, některé objektivy jsou značně nekvalitní. Pokud budou hvězdy rozmazané nebo je příliš nápadná tzv. vinětace (ztemnění na okraji zorného pole), vyzkoušejte jiný přístroj nebo zkuste objektiv přiclonit. Některé objektivy -- zejména ty s ohniskem nad 100 mm -- nebývají také zaostřeny přesně na nekonečno, i když jejich ostření nastavíte na "ležatou osmičku". Teleobjektiv proto nejlépe zaostříte tak, že uděláte několik stejných expozic jednoho hvězdného pole při různém zaostření (poblíž ležaté osmičky), a podrobnou prohlídkou vyvolaného filmu pak poznáte, při které poloze je obraz nejostřejší.

Dále si sežeňte bytelný stativ (za větru nesmí být patrné chvění), drátěnou spoušť a film s citlivostí ISO 1000 a výše -- budete-li snímkovat na hodně tmavé obloze, příp. ISO 400 -- je-li obloha mírně znečištěna světlem. I když většina špičkových fotografů používá spíše černobílé filmy, pro začátečníky jsou jednodušší a ve výsledku i hezčí ty barevné. Zkušení fotografové doporučují například značky Fuji 800, Kodak Royal Gold 1000 či Kodak PMZ Pro 1000.

K fotoaparátu přišroubujte drátěnou spoušť a připevněte ho na stativ. Někde mimo pouliční osvětlení kameru namiřte na oblohu, zaostřete na nekonečno, nastavte co nejmenší clonu a čas "B", při kterém zůstává závěrka otevřena, dokud držíte spoušť. Poté stiskněte drátěnou spoušť, zaaretujte ji a exponujte. Pokud náhodou nemáte drátěnou spoušť po ruce, můžete v nouzi zavíčkovat objektiv, vzít zavařovací nebo jinou pevnou gumu, spustit fotoaparát a spoušť zatáhnout gumičkou. Aparát pak namiřte na nebe a opatrně sejměte víčko.

Po expozici opět víčko opatrně nasaďte (aniž byste pohnuli s kamerou) a sundejte gumičku ze spouště tak, aby se zavřela závěrka. I stativ lze nahradit -- fotoaparát položte na vhodné místo a případně podložte. Abyste zabránili zarosení objektivu, umístěte kolem něj rozšiřující se černý papírový kornout -- tzv. rosnici. (Pozor, aby vám nezakryla část zorného pole!) Při opravdu velké rose a při troše zručnosti můžete tuto rosnici také elektricky vyhřívat (stačí kus odporového drátu a baterie).

Bodové hvězdy
Aby se vám hvězdy na snímku neprotáhly v obloučky, nesmíte s daným objektivem překročit jistou expoziční dobu. Abyste současně zachytili co nejslabší hvězdy, je nutné využít citlivý film (ISO 800 až 3200). S běžným objektivem a barevným filmem o citlivosti ISO 1600 běžně zachytíte za 25 sekund expozice nejen hvězdy viditelné bez dalekohledu, ale slabší.
ohnisková vzdálenost objektivu	nebeský rovník	oblast kolem deklinace 45 stupňů	nebeský pól
28 mm	25 sekund	40 sekund	90 sekund
50 mm	12 sekund	20 sekund	45 sekund
135 mm	5 sekund	7 sekund	16 sekund
Velikost stop, které na negativu vykreslí jednotlivé stálice, záleží na řadě faktorů. Jejich délku L v milimetrech snadno vypočítáte na základě vztahu L = (t.F.cos delta)/13,750, kde t je délka expozice v sekundách, F ohnisková vzdálenost objektivu fotoaparátu v milimetrech a delta deklinace hvězdy.

Jaké expoziční časy používat? Záleží na tom, co chcete na snímku mít a jak moc je světlá obloha. Už po několika desítkách sekund budou mít obrazy hvězd na snímku tvar částí oblouků se středem u Polárky (ovšem rozmáznuté hvězdy jsou přece jen nápadnější, než kdyby byly bodové, takže přece jen tím něco získáte). Nejlepší bude, když vyzkoušíte různé časy: 1, 2, 4, 8, 15 minut a případně i déle. Taková expozice ale už slabých hvězd nepřidá, jenom prodlouží obloučky již exponovaných stálic. To byste museli kameru připevnit na montáž otáčející se za hvězdami.

Jak velkou část oblohy na snímku zachytíte, záleží především na parametrech objektivu fotoaparátu. Širokoúhlý objektiv s ohniskovou vzdáleností 28 milimetrů má zorné pole zhruba 60 stupňů, což bohatě stačí k pokrytí tak rozlehlých souhvězdí jako jsou Ryby či Velryba. Objektiv 135 mm se hodí spíše na menší části nebe, třeba na Lyru či Trojúhelník. Na běžné políčko kinofilmu, které má rozměr 36x24 mm, se totiž v takovém případě vejde "jenom" oblast o průměru 15 stupňů.

Pro začátek se zdá ideální jednoduchý objektiv o ohniskové vzdálenosti padesát milimetrů (event. 35 mm), jehož zorné pole kolem čtyřiceti stupňů plně postačuje k zachycení většiny běžných nebeských cílů jednoduché fotografie. Tedy nejen souhvězdí a všech jasných objektů, které ukrývají, ale též umělých družic, komet, meteorů, světelných jevů přirozeného i umělého původu či řady komponovaných záběrů -- třeba okolí severního pólu či vycházejících nebo zapadajících hvězd. Tady se dovolíme prozradit jeden trik: scénu před sebou můžete na závěr expozice osvětlit externím bleskem... Zajímavých efektů docílíte i tehdy, když budete střídavě odkrývat či zakrývat objektiv (pozor, ať nepohnete s fotoaparátem), nebo když budete záběr postupně rozostřovat. Krajinu před vámi pak až podivuhodně vykreslí Měsíc (jinak mimo záběr).

U každého snímku samozřejmě nezapomeňte poznamenat čas jeho pořízení a délku expozice, nastavenou clonu, natočení záběru a místo, které jste portrétovali. Usnadníte si tak pozdější zpracování. Donesete-li barevný film k vyvolání do běžného minilabu, je vhodné upozornit obsluhu, že se jedná o snímky velmi tmavé oblohy. Operátor pak může ručně nastavit vhodnější parametry jinak automatické výroby finálních fotografií.

Taková je teorie -- v praxi se většinou jedná spíš o sázku do loterie, a často je třeba mnoha pokusů a poznámek na zakázce, než vám snímek udělají podle vašich představ. Máte-li tu možnost, fotografii nebo ještě lépe přímo negativ naskenujte, pohrajte si s obrázkem v nějakém editoru na PC a užasnete, co všechno se z něj dá takto vytáhnout.

S kvalitními pozitivy si pak sedněte s hvězdným atlasem za stůl a pokuste se identifikovat všechny zajímavé objekty. Časem si dokonce můžete pořídit jednoduchý, ale o to unikátnější fotografický atlas hvězdné oblohy.

Samostatnou kapitolou je fotografování hvězdné oblohy pomocí populárních digitálních kamer. Samozřejmě, že s těmi nejlevnějšími automaty toho příliš nedokážete, lepší přístroje (3 megapixely, ruční nastavení) se však alespoň na některé typy záběrů vesmírných objektů hodí více než skvěle. Hlavní nevýhodou digitálních kamer je délka expozičního času zpravidla omezená na několik sekund -- s rostoucí dobou záběru totiž roste tepelný šum obrazu, který pak značně degraduje výsledek. Vybavenější fotoaparáty však disponují funkcí, která rušivý šum výrazně omezuje, navíc můžete udělat celou řadu záběrů s různými nastaveními expozice, clony, citlivosti a na LCD monitoru ihned zjistíte optimální konfiguraci. Výsledek lze nakonec upravit i v grafickém editoru. To jsou naopak klady této technologie.

Lepší digitální kamera na stativu je proto ideální pro portrétování soumrakových jevů, vzájemných přiblížení jasných planet a nebo Měsíce. Noční záběry hvězdných polí se ale většinou omezí na několik osamocených světlých bodů na jinak "zrnitém" pozadí. Pokud však přidáte osvětlený horizont, měsíční světlo a nebo siluety, můžete i v takovém případě získat poměrně pohledné kompozice. Nicméně v tomto směru je zatím klasická fotografie nedostižena.

Fotoaparát lze připevnit i za okulár astronomického dalekohledu (a pokud má výměnný objektiv, tak i přímo do ohniska). V nouzi ho dokonce můžete za okulárem jenom podržet a zkusit fotografovat přímo z ruky. V takovém případě se pro vás stane vděčným cílem Měsíc, planety Sluneční soustavy a jasné hvězdy -- obzvlášť když se přiblíží k okraji měsíčního disku. Jako "fotoaparát" přitom poslouží i běžná webkamera -- ze které vykucháte objektiv a všechny clony. Čip pak umístěte místo okuláru do ohniska dalekohledu. Sami určitě budete ohromeni jeho kvalitou. Jistě, sice se opět omezíte na ty nejjasnější objekty, nicméně pokud budete mít zajímavý nápad, získáte řadu velkolepých záběrů. Můžete například studovat měsíční librace, pohyb Jupiterových satelitů, změny fáze Venuše, pohyb slunečních skvrn... Záleží jen na vaši fantazii.