Hvězdy ve dne

Tak tento námět rozhodně není přehnaný. Na denní obloze, pokud nevadí mraky a je dostatečně průzračný vzduch, najdete poměrně snadno alespoň jeden jasný objekt: v době, kdy je úhlově dostatečně daleko od Slunce, docela bez problémů zahlédnete jasnou Venuši. Jenom musíte vědět, kde přesně leží. Pokud totiž minete správné místo, utopíte se ve světlém blankytu a planetu snadno ztratíte z dohledu.

Při hledání Venuše můžete tu a tam využít nedaleký Měsíc. Nejdříve se podíváte na něj a pak dalekohled posunete správným směrem. Výhodou je, že si na našem jasném příteli ověříte správné zaostření -- je-li teleskop rozostřen, může vám hledaný cíl snadno uniknout.

Od Měsíce či Slunce se můžete odpíchnout i tehdy, když disponujete tzv. paralaktickou (ekvatoreální) montáží. Stačí si podle hvězdářské ročenky spočítat rozdíl poloh obou těles, namířit na střed Měsíce či Slunce a pak dalekohledem příslušně posunout v rektascenzi a deklinaci. Máte-li montáž dobře seřízenou, objeví se Venuše či jiný hledaný objekt poblíž středu zorného pole. Pro začátek přitom použijte nejmenší možné zvětšení.

V případě Venuše, ale také Jupiteru se každopádně zkuste podívat i bez dalekohledu. Venuše je tak jasná, že budete sami překvapeni její nápadností. Jupiter je naopak vidět jen za výjimečných podmínek -- při jeho sledování by vám však mohly pomoci sluneční brýle vybavené polarizačními filtry, které sníží jas okolního nebe.

Velkou výhodou je i dalekohled s opravdovou stupnicí deklinace a hodinového úhlu, který je roven rozdílu místního hvězdného času a rektascenze hvězdy. Hvězdný čas na nultém poledníku v 0 hodin světového času najdete ve hvězdářských ročenkách a spočítat ho dokáže také většina počítačových atlasů.

Postupujte tak, že dalekohled nejdříve namiřte přesně na jih a nastavte deklinaci hledaného tělesa. Poté s přístrojem otočte v rektascenzi o onen předem spočítaný hodinový úhel. Pokud je kladný, tak směrem na západ, pokud záporný tak na východ.

Zoufat nemusíte ani tehdy, když je váš přístroj postaven na azimutální montáži. Jenom musíte postupovat trochu fikaněji. Zjistěte si přesnou polohu hledaného objektu a ve hvězdném atlasu najděte hvězdu se stejnou deklinací (avšak jinou rektascenzí). Tu si v noci nastavte do středu zorného pole, dalekohled zabezpečte proti posunutí a klidně ulehněte do postele. Za dobu odpovídající rozdílu rektascenzí (počítejte ve směru rostoucí rektascenze) se vraťte: pokud jste počítali správně a pokud s přístrojem nikdo nehýbal, měla by se hledaná hvězda či planeta objevit.

Jak slabé hvězdy jsou vlastně viditelné? Přesvědčete se sami. Zhruba lze říci, že v dalekohledu s objektivem patnáct centimetrů uvidíte ve větším zvětšení, kdy obloha ztmavne, stálice první až druhé velikosti. Při pozorování si můžete pomoci tak, že kolem dalekohledu umístíte neprůhlednou černou látku, do které se zahalíte a zrak adaptujete na menší osvětlení.

Počítejte ale s tím, že nepůjde o nic nápadného. Hvězdy se budou tvářit jako naprosto nenápadné body ve světlemodrém poli. Při jejich hledání musíte oblast prohlížet obzvlášť pozorně -- pokud se nemá oko čeho "chytnou", snadno se rozostří a tudíž i rozmaže jinak bodový obraz! Absolutní nezbytností je dobré zaostření okuláru na základě nočního pozorování, stejně jako čistý, průzračný vzduch. Je-li zákal, kouřmo nebo se hledaná stálice nachází nízko nad obzorem, jste prakticky bez šance. Pomoci si můžete i zastíněním dalekohledu a předsazením dlouhé vyčerněné rosnice před objektiv.

Na druhou stranu není pravda, že by šlo spatřit nějaké hvězdy bez dalekohledu. Dokonce ani z hluboké studně či dna vysokého komínu. To jsou jenom pověry, obloha je příliš světlá. Jen s pomocí očí můžete zahlédnout pouze Venuši a za výjimečných podmínek, někde vysoko v horách snad i Jupiter. Jinak musíte pokaždé sáhnout po dalekohledu.

 
To, že je na denní obloze běžně vidět Venuše, to je obnošená vesta... ale, že by mohl být patrný i Jupiter, o tom jsem dosud jenom slyšel. Dnes ráno při cestě na hvězdárnu jsem se však přesvědčil na vlastní oči. Největší planetu Sluneční soustavy mi pomohl najít Měsíc, který se nacházel asi patnáct stupňů východním směrem, prakticky nad jihem, a jenž mým stařeckým očím posloužil jako strategické zaostřovadlo. Za pět minut tři čtvrtě na osm jsem planetu zahlédl poprvé -- Slunce bylo v té době jen několik stupňů pod obzorem a občanský soumrak byl téměř k nerozeznání od obyčejného dne. Podruhé jsem ho -- zcela bez problémů -- zahlédl několik minut po osmé, kdy už se oranžová koule denní hvězdy vyhoupla asi tři stupně nad obzor. Jistě, oči přímo neoslňoval, ale patrný byl skutečně na první pohled... Bohužel, další pozorování zkazila jemná oblačnost, za kterou se nakonec schoval i Měsíc. Jsem si však jistý, že by byl ještě několik dalších desítek minut jistě patrný… Přesto všechno je tedy zřejmé, že Jupiter může být -- za skvělé dohlednosti, průzračného ovzduší a bezmračné oblohy -- patrný i na denní obloze. Jen se poblíž něj musí nalézat "zaostřovací" Měsíc.