|
Máte už triedr? Pokud ne, pak si ho běžte ihned koupit. Dál pokračujte teprve tehdy, až s ním prožijete řadu pěkných procházek hvězdnou oblohou. Nebojte se uvažovat o větším přístroji. Nespěchejte! Nedejte na rady prodavačů, často svému řemeslu příliš nerozumí. Dokonce ani ve značkových obchodech! Rovníkové (ekvatoreální) montáže jsou obecně dražší než azimutální. Větší čočkové objektivy jsou obecně dražší než zrcadlové. Pokud kupujete čočkový dalekohled, měl by mít průměr nejméně pět centimetrů, zrcadlový alespoň deset. Montáž se má pohybovat lehce, avšak s mírným odporem, musí být stabilní a pevná, nesmí se viklat či vibrovat a nesmí mít velkou vůli při aretaci a jemných pohybech. Dalekohledu nesmí chybět hledáček a sada vhodných okulárů poskytujících rozumná zvětšení. To se odvíjí od velikosti výstupní pupily. Nejmenší odpovídá podílu průměru objektivu a průměru vašich zorniček (cca 7 mm), největší zvětšení podílu průměru objektivu a minimální možné výstupní pupile (cca 0,5 mm). Pokud hodláte "jenom" někomu koupit vánoční dárek, sáhněte po kvalitnější čočkovém dalekohledu o průměru šest, sedm centimetrů na azimutální montáži. Pro většinu toulek noční oblohou je optimální dobson o průměru objektivu 15 až 25 centimetrů. Pokud chcete do přístroje investovat větší částku, pak si vyberte některý z počítačem řízených katadioptrických systémů. Vždy se pokuste dalekohled předem vyzkoušet. Pokud to nejde, pak ihned po zaplacení a event. žádejte jeho výměnu. Pamatujte si, že čím těžší bude vaše rozhodování, tím více radosti pak dalekohled přinese. |
Většina dalekohledů, i těch menších, vám bez problémů ukáže zajímavé útvary jak na povrchu Měsíce tak u některých planet. Malé přístroje ale nemusí -- obzvlášť na městské obloze -- posbírat dostatek světla pro pozorování slabších objektů vzdáleného vesmíru a jemných detailů u těles Sluneční soustavy.
Už je to tak. Stejně jako se pozorovatel spoléhající na vlastní oči dříve nebo později rozhoupe a koupí některý z běžných triedrů, většina zkušenějších amatérů začne brzo snít o větším přístroji. Oproti nákupu binaru to sice nebude veliký skok, nicméně i tak větší dalekohled podstatně rozšíří vaše pozorovacích možností. Například u přístroje s průměrem objektivu patnáct centimetrů je sběrná plocha až 450x větší než ploška lidského oka.
Vybírejte ale pečlivě. Pokud zvolíte správně, otevřou se vám nová okna do vesmíru. Pokud zvolíte špatně, frustrace a zbytečně investované peníze váš zájem o nebeská tělesa hodně zchladí. Pokud vám rovnou nezlomí vaz.
Kvalitu a samozřejmě i cenu dalekohledu ovlivňuje velká řada vlastností; počínaje průměrem objektivu, přes okuláry až k montáži a stativu. Mnohdy není zárukou ani hezky "nažehlená" značka renomovaného výrobce. Naopak. V případě zámořských dodavatelů totiž zkušenosti hovoří o nedostatku jakýchkoli doplňků i náhradních dílů, stejně jako o těžkopádném servisu.
Pozor si dejte i na rafinovanou reklamu. Přístroje vystavované v řadě katalogů doprovázejí barevné záběry různých nebeských objektů. Navozují tak falešnou představu o tom, co všechno spatříte. Ve skutečnosti je vesmír -- sledovaný očima i skrze ten největší dalekohled, převážně černobílý s výrazně menším množstvím detailů.
Jak má být veliký?
Rozumným krokem je pořídit si dalekohled s objektivem o průměru patnáct, dvacet až dvacet pět centimetrů. Podobně jako v případě triedru může být čočkový (tzv. refraktor), pak ale bude určitě hodně drahý a také značně neskladný. Například na brněnské hvězdárně existuje refraktor o průměru dvacet centimetrů a ohniskové vzdálenosti tři metry, který je umístěn v kopuli o průměru šest metrů. Jeho tržní cena (vč. montáže) se odhaduje na milion korun.
Mnohem levnější bude dalekohled se zrcadlovým objektivem (tzv. reflektor), který na sklonku sedmnáctého století vynalezl Isaac Newton. Srdcem takového přístroje je duté zrcadlo umístěné v zadní části tubusu s odraznou plochou ve tvaru rotačního paraboloidu. Zhruba řečeno si ho můžete představit jako otisk do povrchu velké koule, jejíž poloměr je roven dvojnásobku ohniskové vzdálenosti.
Hlavní zrcadlo posílá světlo na malé rovinné zrcátko nebo hranol (skloněné vůči optické ose pod úhlem 45 stupňů), odkud se blízko horního okraje odráží ven z tubusu. Tam se nachází okulár, ale může zde být i fotografická deska či CCD kamera. Daní za toto uspořádání je částečné zastínění objektivu rovinným zrcátkem. To ale většinou nevadí -- ztrácí se tak kolem deseti procent světla.
Reflektory newtonova typu jsou na trhu ty nejběžnější přístroje. Jejich nejčastější vadou bývá špatné seřízení jednotlivých optických členů v dokonalý systém -- to lze ale při troše šikovnosti snadno napravit. Někteří nadšenci si takové dalekohledy dokonce sami vyrábějí. Hlavní zrcadlo o průměru kolem patnácti centimetrů vybrousíte a vyleštíte pod vedením zkušeného instruktora během jednoho týdne, tubus a jednoduchou montáž z překližky a běžně dostupných materiálů vyrobíte dokonce za pár desítek hodin.
Dalekohled o průměru objektivu kolem patnácti centimetrů, lhostejno zda čočkový nebo zrcadlový, vám i na městské obloze ukáže stovky rozličných objektů, včetně některých delikátních detailů na Měsíci a planetách. Pokud se ale hodláte oddat sledování slabých galaxií, potřebujete jednak temné nebe, jednak přístroj o průměru objektivu alespoň dvacet centimetrů. Budete-li takový dalekohled každý večer vynášet na pozorovací stanoviště, počítejte přitom s tím, že se díky jeho velké hmotnosti zapotíte jak vy, tak i vaši rodinní příslušníci či kamarádi.
Rozsah zvětšení
Úkolem dalekohledů je posbírat co nejvíce světla a současně zvětšovat zorný úhel. První vlastnost závisí především na velikosti sběrné plochy objektivu, zvětšení je poměrem ohniskové vzdálenosti objektivu a okuláru. Zatímco hlavní část optické soustavy -- objektiv -- bývá neměnný, okulárů má každý pozorovatel po ruce hned několik.
Zvětšení, byť se udávají nejrůznější hodnoty, však nemůže být libovolně veliké. Z principu má své meze: spodní hranici určují vaše oči, horní vlnová povaha světla. Nejmenší zvětšení, při kterém ještě využijete celou plochu objektivu, je dáno velikostí vašich zorniček. Musí být tak malé, aby se výstupní pupila (ono světlé kolečko za okuláry) vešla do vaší zřítelnice. Jelikož velikost výstupní pupily udává poměr průměru objektivu a zvětšení, je nejmenší zvětšení rovno podílu průměru objektivu a vaší zorničky.
Jestliže
byste použili ještě menší zvětšení, výstupní pupila se ještě více rozšíří
a vy se budete dívat jenom částí objektivu -- dalekohled se tedy stane
"menším" než ve skutečnosti je. Např. pokud u dvaceticentimetrového
dalekohledu použijete zvětšení 15x, projde vám do oka pouze tolik světla,
jako sesbírá přístroj o průměru objektivu jenom deset centimetrů! U
zrcadlových dalekohledů navíc střed objektivu zakrývá rovinné zrcátko...
Největší užitečné zvětšení zobrazuje bodové zdroje jako kroužky o postřehnutelném úhlovém průměru. To odpovídá výstupní pupile o průměru kolem půl milimetru (jeho velikost si opět snadno vypočítáte). Obraz poskytovaný velkými dalekohledy ale bývá díky neklidu zemské atmosféry často rozmazán i při menších zvětšeních.
Každý dalekohled má mít k dispozici sadu okulárů, které v kombinaci s příslušným objektivem poskytují výstupní pupilu o průměru od půl milimetru do sedmi milimetrů. Pro dalekohled s dvaceticentimetrovým objektivem to znamená zvětšení od třiceti do čtyř set. Zkušenosti ukazují, že u špičkového refraktoru o průměru objektivu patnáct centimetrů se v podmínkách brněnské oblohy používá zvětšení 225x občas, zvětšení 375x výjimečně a zvětšení 563x jednou, dvakrát do roka. Pokud tedy v prodejně uvidíte levný dalekohled s pěticentimetrovým objektivem a zvětšením 400x, můžete se jen pousmát falešnému reklamnímu triku.
Kvalitní okuláry nejsou levnou záležitostí -- jejich cena se pohybuje v řádu tisíců korun, u speciálních optických sestav i více. Pokud si je budete kupovat dodatečně, berte také ohled na jejich průměr: Většina přístrojů používá standardní zasouvací okuláry o průměru 1,25 palce (tj. 32 milimetrů), jiné rozměry můžete "překlenout" jednoduchým adaptérem. Doporučit lze také okuláry používané do mikroskopů nebo okuláry ze starších, poškozených či nefunkčních triedrů.
A pozor. Ve snaze zobrazit jen tu oblast, kde nedochází k rozmazání hvězd, dodává řada výrobců k dalekohledům nevhodné okuláry, jež odřezávají poměrně velkou část zorného pole. To se týká především okulárů s dlouhým ohniskem. Takový přístroj ale ztrácí až dvě třetiny zorného pole, což samozřejmě ztěžuje jakékoli pozorování. Proto doporučujeme pořídit kvalitní širokoúhlý okulár, ve kterém jsou sice hvězdy u okrajů zorného pole již mírně rozmazány, ale který i tak zprostředkuje nezapomenutelný pohled na celou hvězdokupu. Připravte se ale na to, že optická sestava poskytující velké zorné pole bývá velmi drahá.
Součástí řady stavebnic je i tzv. barlowova čočka, speciální optický člen, který se umisťuje mezi okulár a objektiv k prodloužení ohniskové délky dalekohledu a tak ve finále ke znásobení zvětšení. Řada výrobců ovšem tímto způsobem lacině rozšiřuje repertoár možných zvětšení: dodají dva okuláry, které v kombinaci s barlowovou čočkou poskytnou čtyři různá zvětšení... V případě "levných" teleskopů je však tato "součástka" k ničemu: pozorovatel, který ji najde v bedně s příslušenstvím, ho k dalekohledu automaticky připojí a podléhá myšlence, že skrz "více optických částí, více uvidím". To je ovšem nesmysl. Barlowova čočka se ostatně na skutečných hvězdárnách prakticky nepoužívá.
Montáž
Velký dalekohled samozřejmě nemůžete jen tak držet v ruce. Vždyť to není pohodlné ani u triedru. Ke každému přístroji potřebujete dostatečně robustní montáž, která vám umožní namířit na libovolné místo oblohy. Hýbání s přístrojem musí být navíc jemné a hladké, avšak s dostatečným odporem. Řadu dalekohledů také zrazují často používané umělohmotné součástky, které se rychle opotřebovávají.
Opět máte na výběr. Tzv. ekvatoreální (nebo též paralaktické) montáže jsou na vysokém stojanu a jejich hlavní osa je rovnoběžná s rotační osou Země (míří k Polárce). Jejich výhodou je fakt, že při sledování objektu stačí s dalekohledem pohybovat pouze v jedné ose. Takové montáže však bývají značně komplikované a tedy i velmi drahé. Takže pokud nebudete s dalekohledem fotografovat, bohatě vystačíte s tzv. azimutální montáží s hlavní osou kolmou k zemi. Pomalu ubíhající hvězdy udržíte v zorném poli tak, že dalekohled tu a tam trochu posunete v obou osách.
Téměř dokonalou, jednoduchou a velmi levnou montáž tohoto typu vyvinul v sedmdesátých letech dvacátého století Američan John Dobson. Využívá newtonům optický systém, který je v ose procházející těžištěm jednoduše upevněn do dřevěné krabice. S ní lze otáčet v horizontálním i vertikálním směru.
Dobsony, jak se takové kombinaci běžně říká, dnes seženete s hlavním zrcadlem o průměru až půl metru, pro začátek však stačí dalekohled o průměru 20 až 25 centimetrů. Dokonce i v České republice existuje hned několik jejich výrobců: Výtvory sice nejsou nijak pohledné či efektní, avšak ke koukání slouží dobře.
Hledáček
Každý větší dalekohled potřebuje menší dalekohled se zorným polem o velikosti alespoň tři stupně, tzv. hledáček, v jehož ohnisku se nachází vláknový kříž (ideálně osvětlený červenou diodou).
Hledáček musí být upevněn tak, abyste mohli v každém okamžiku zajistit přesnou souosost s hlavním dalekohledem a abyste snadno střídali pohled do obou přístrojů. Souosost lehce zkontrolujete tak, že do středu zorného pole velkého dalekohledu nastavíte nějakou jasnou hvězdu, a její polohu vzápětí zkontrolujete i v hledáčku.
Kupujete-li celý dalekohled, trvejte na tom, aby byl takovým hledáčkem vybaven. Jelikož nemusí mít nijak dokonalou optiku (jen ať jsou hvězdy uprostřed zorného pole ostré), jeho cena nepřevýší jeden, dva tisíce... Pokud dalekohled hledáček nemá, můžete si ho vyrobit. Vhodný je tzv. monar -- funkční polovina binaru, svému účelu však poslouží i plastikový dalekohled z dětské stavebnice nebo třeba polovina starého mysliveckého triedru.
Práce s takovou sestavou je více než jednoduchá. Při pozorování si nejdříve pozorně prohlédněte hvězdy na daném kousku oblohy bez dalekohledu. Poté do těchto míst pomocí hledáčku namiřte celý přístroj a objekt nastavte do středu zorného pole. Pokud jsou oba dalekohledy souosé, objeví se vybrané místo i v tom větším. Na úvod vždy použijte nejmenší možné zvětšení -- poskytuje totiž největší zorné pole. Mějte ale na paměti, že existují objekty, které i za sebelepších podmínek nespatříte. Úhlově velké objekty mohou být ve velkých dalekohledech méně nápadné, zatímco úhlově malé se lehce ztratí v anonymní záplavě hvězd.
V některých případech lze dalekohled doplnit mířidly jako u pistole. V takovém případě se při pozorování postupuje v posloupnosti: "pohled bez dalekohledu -- skrz mířidla -- střed zorného pole hledáčku -- střed zorného pole hlavního přístroje".
Test
kvality
Pokud to jenom trochu půjde, prověřte si před nákupem optickou kvalitu dalekohledu. Obraz, který poskytují na první pohled identické přístroje, se často liší kus od kusu. Při sériové výrobě větších optických částí totiž nelze nikdy zaručit stále dobrou kvalitu. Každou část ručně vyráběl -- doufejte -- kvalifikovaný optik. Nečekejte však, že nekvalitní přístroj poznáte pohledem na protější dům nebo skrze okno prodejny. Na to je potřeba hvězdná obloha.
Dalekohled podle instrukcí sestavte, nechejte hodinku dvě venku, aby se ochladil na stejnou teplotu jako okolí, a namiřte ho s největším možným zvětšením na hvězdu druhé či třetí velikosti (výstupní pupila menší než půl milimetru). Docela slušně se na to hodí Polárka -- alespoň vám nebude utíkat ze zorného pole.
Po zaostření se stálice neukáže jako bod, ale jako malý světlý kruh obklopenými temnými mezikružími. Viditelnost těchto tzv. difrakčních kroužků směrem od centrální skvrnky rychle klesá, takže zahlédnete nanejvýš dva či tři. U zrcadlových dalekohledů lze spatřit ještě slabší paprsky vybíhající z centrální skvrny -- vznikají ohybem světla na úchytech menšího zrcátka. (Difrakční kroužky má na svědomí ohyb světla na okrajích kruhového objektivu.)
U
kvalitně seřízeného dalekohledu musí být celý obrazec symetrický.
Snad jenom díky neklidu vzduch se v něm bude přelévat jas, ale v průměru
budou difrakční kroužky na všechny strany stejně světlé. Pokud je ovšem
atmosféra hodně neklidná, bude obraz natolik rozmazaný, že tyto ohybové
jevy nepostřehnete. Pak si alespoň prohlédněte podobu mírně rozostřené
hvězdy -- musí být zcela souměrná.
Špatně seřízený či opticky nekvalitní dalekohled samozřejmě poskytuje špatný difrakční obrazec. Kroužky mohou být na jednu stranu jasnější, mohou být vidět jenom jejich segmenty, nemusí být kruhové apod. Úplně nejhorší je případ, kdy má stálice umístěná ve středu zorného pole podobu "komety" -- vybíhá z ní vějířovitý chvost.
Nesymetrický difrakční obrazec či rozmáznutá hvězda ovšem znamená, že optická soustava nesoustředí světlo dostatečně dobře. Tím je ale omezena pozorovatelnost slabých stálic a mizí i kontrast jemných detailů na planetách a na Měsíci.
Testování dalekohledu pohledem na hodně zvětšenou stálici je natolik citlivé, že jím projde jenom málo dalekohledů. A i když na takový přístroj narazíte, neznamená to, že tak kvalitní zůstane navěky. Obzvlášť zrcadlové dalekohledy, které se často přenáší, musíte jednou za rok či dva opět seřídit.
|
Astrona Telescope
s.r.o ATC - Astro
Telescope Company, Bresser Celestron
J. Drbohlav Fomei Matoušek Meade Orion Někteří výrobci a dealeři astronomické optiky. U českých je uvedena adresa, u zahraničních pouze www stránka. |
Vybíráme
Obchody a zásilkové služby v podstatě nabízí tyto čtyři základní typy:
- newtonův zrcadlový dalekohled na dobsonově montáži;
- newtonův zrcadlový dalekohled na ekvatoreální (paralaktické ) montáži;
- čočkový dalekohled na azimutální nebo ekvatoreální montáži;
- katadioptrické sestavy.
Dalekohled pro každého
Pokud dalekohled nechcete jenom na "ozdobu", ale hodláte s ním sledovat hvězdné nebe, sáhněte po dobsonovi s průměrem objektivu kolem dvaceti centimetrů a ohniskové vzdálenosti asi 1,5 - 1,7 metru. Pokud žijete na vesnici nebo budete pozorovat pod tmavou oblohou vážně uvažujte i o větším objektivu až kolem třiceti centimetrů. U českých výrobců za každý centimetr průměru objektivu (s optikou bez okulárů a s montáží) takového přístroje zaplatíte zhruba tisíc korun. Tj. dvaceticentimetrový dobson vyjde na dvacet tisíc.
Škoda jen, že se dobsonova sestava vůbec nehodí pro fotografování hvězdné oblohy. Ideální není ani k pozorování těch jemnějších detailů na planetách, Měsíci a Slunci. V mnoha případech je ale pouze otázkou času, než se pozorovatel naučí rychle a dobře obsluhovat celý dalekohled. Pamatujte také na to, že velké dalekohledy bývají těžké, což značně omezuje jakoukoli mobilitu.
Menší dalekohled (pro fotografy)
Pro fotografování (dlouhé expoziční doby) potřebujete přístroj na ekvatoreální montáži s přesným chodem hodinového strojku, jenž bude dalekohled bez jakýchkoli odchylek spolehlivě navádět za hvězdami. Taková montáž je ovšem drahá a u velkých teleskopů dosahuje výšky mnoha desítek tisíc korun. Průměr čočkového objektivu pravděpodobně nepřevýší deset centimetrů, u zrcadlového dalekohledu může být samozřejmě větší. Pokud ale fotografovat nebudete, je levnější zůstat u azimutální sestavy.
Potřebuji
levný dalekohled!
Nevyřčena zůstala otázka, zda je lepší čočkový nebo zrcadlový přistroj. Ještě před několika desetiletími byly refraktory kvalitnější. Dnes jenom stěží seženete dobrý čočkový objektiv o průměru přes deset centimetrů -- navíc je jeho cena hodně vysoká. Např. patnácticentimetrový čočkový objektiv na rovníkové montáži vyjde nejméně na 25 tisíc korun. Zrcadlový dalekohled na stejné montáži by neměl mít menší průměr než deset centimetrů. Jeho cena se bude pohybovat nejméně kolem 10 tisíc korun.
Velmi levné refraktory, mnohdy poskládané z plastových plastikových čoček, neposkytují dobrý obraz. Pokud se ale chcete jenom tu a tam podívat na Měsíc či planety, pak si klidně čočkový dalekohled o průměru objektivu kolem šesti centimetrů na jednoduché azimutální montáži kupte. Bude-li vybaven kvalitní optikou a ne zrovna špatnou montáží, poslouží docela dobře. Přístroj vyjde na sedm až deset tisíc korun a hodí se například k uspokojení tužeb menšího dítěte či ke koukání na těch pár jasných objektů, které se proderou skrz světlou městkou oblohu.
V této souvislosti se však ze zásady vyvarujte přístrojům pod hranicí 2500 Kč. I když ani dražší dalekohled nemusí být kvalitní, ty nejlevnější většinou "poskytnou" jen velmi tmavý obraz s malým zorným polem. A to dokonce i při nejmenších zvětšeních. Pohled bývá tak mdlý, že se pak dalekohled nehodí ani na pozorování ve dne, natožpak v noci. Stručně řečeno: levným přístrojům se obloukem vyhněte.
Na penězích nezáleží
Pokud hodláte sáhnout do kapsy hlouběji, lze se podívat i po jiných, komplikovanějších optických soustavách. Příkladem může být vcelku rozšířená schmidt-cassegrainova nebo maksutov-cassegrainova kombinace. (Jde o tzv. katadioprické sestavy se zrcadlovým objektivem, před kterým je umístěna skleněná korekční deska.) Takové přístroje, převážně americké produkce, jsou většinou řízené počítačem, jenž obsahuje rozsáhlou databázi nebeských objektů. Navíc jsou lehce přenosné.
Téměř robotický dalekohled si můžete objednat jak přímo ze Spojených států, tak i u některého z místních dealerů. Počítejte ale s tím, že jeden takový exemplář od firmy Meade či Celestron o průměru objektivu kolem 25 až 30 centimetrů přijde na dvě stě tisíc korun. Několik českých majitelů si navíc stěžuje na těžkopádný servis (nejbližší v Německu).
Prosba na závěr
Upřímně řečeno, noční můrou většiny zaměstnanců českých hvězdáren jsou
dotazy, zda koupit či nekoupit ten který konkrétní typ dalekohledu.
Sami profesionálové používají úplně jiné přístroje, ze zcela jiné cenové
kategorie, a o běžném "spotřebním" zboží příliš konkrétních informací
nemají. Podmínky kupujících se také liší případ od případu. Většinou
je proto velmi těžké říci jednoznačné ANO či NE. Nejspíše se dočkáte
pouze vyhýbavých odpovědí. Rozhodnutí záleží jenom na vás a my vám držíme
palce, aby bylo správné.